sobota 27. listopadu 2010

O ukulele 2. - Je ukulele jen hračka pro děti? (2.část)

http://odowakk.blogspot.com/2010/03/o-ukulele-2-je-ukulele-jen-hracka-pro.html
(pokračování)
Občas rád zajdu do obchodu s hudebními nástroji. Sonduji. Dívám se jaký je u nás v současnosti sortiment ukulele. To abych neztratil přehled. I když se časem vše trochu vylepšilo, stále to není ono. Hlavně s informovaností. Někteří lidé například ví, že na YouTube existují nahrávky třeba...The Ukulele Orchestra of Great Britain a že jsou výborní.
Ale...
Všeobecně veřejnost u nás, včetně prodavačů hudebních nástrojů, stále zná název tohoto malého, alespoň pro mne sympatického a všestranného nástroje pouze jako mlhavý pojem ze scénky Felixe Holcmana, nebo z písně "Milionář" Jarka Nohavici.

Prosím vážené p.t. čtenáře, aby nebrali tento text jako zoufalcovo vytí na měsíc. Kruh ukulelistů a jejich přátel se u nás stále, byť pomalu, rozšiřuje. I když domluva mezi nimi, natož setkávání (aspoň že je možné to internetové!) je (a vlastně díky nedostatku času i se mnou) problematické.
Ale...
Někdy to na člověka najednou příjde. Všude ve světě jsou zásobené prodejny nástroji, ukulele kluby, festivaly ....
A také mnoho lidí, díky titěrnosti nástroje považují ukulele za dětskou hračku!

Možná je moje psaní jen výkřik do prázdna a zatím už se někde něco děje. A nebo hlas volajícího na středoevropské ukulele poušti....
...ale jeden nikdy neví.

Na závěr bych rád skončil tam, kde jsem začal.
V prodejně hudebních nástrojů.
Ano! Jsou tomu skoro dvě léta. Byl jsem na služební cestě v jednom nejmenovaném a celkem velkém městě v Čechách. Osud mi nějakým nedopatřením nadělil, že jsem zpět na nádraží musel jít kolem hudebních nástrojů. Za výkladem majestátně trůnily na svých podstavcích kytary renomovaných značek.
Už jsem neváhal ani vteřinu!
Uvnitř jsem tiše požádal prodavače, zda bych si nemohl prohlédnout sopránové ukulele, krčící se skromě ve skleněné vitrině v nejzapadlejším koutě prodejny. A také, jestli mají ještě nějaké jiné nástroje tohoto typu.
Následovalo dlouhé mlčení................................................................Asi tak!
Babička mě vždy nabádala, abych neukazoval prstem. Tentokrát jsem to udělal!
A poté pronesl prodavač větu , kterou si snad budu pamatovat věčně:
"....Aááá, vy myslíte támlencto v koutě....Nóó, mám toho vzadu asi eště dva kusy....No, jóó! Ale já to vždycky prodávám jako dětskou kytárku...."
Poděkoval jsem a vycouval poníženě z prodejny.
Po chvíli strávené na lavičce v parku a cigaretě jsem byl opět schopen pokračovat v cestě na nádraží.
Když se vlak na Prahu konečně hnul z místa, rozsvítilo se mi v hlavě a já pochopil, co vlastně značila prodavačova odpověď.
Uvědomil jsem si:
Vždyť už teď musíme vychovávat pro ukulele novou generaci! A ta od útlého věku potřebuje kvalitní nástroje...

pondělí 1. listopadu 2010

150. let Svatoboru, aneb ještě jsem plný dojmů z vyjímečné akce...





















O předposledním víkendu v říjnu jsme se totiž, čtyři mužští členové našeho pěveckého sboru Gaudium a ještě s paní sbormistryní, zúčastnili oslav 150. výročí pěveckého sboru Svatobor ze Sušice.


Sotva jsme v dopoledních hodinách dorazili do města, už bylo na co se dívat. Po náměstí se procházeli
dámy i pánové v dobových kostýmech z 19. století a v krojích, krojovaní dudáci a velocipedisté s historickými stroji.


Sbor byl založen v 19. století v době národního obrození. Proto se na náměstí nejprve konalo shromáždění, ve kterém se představil Svatobor i hosté. A to vše se mělo dít v obrozeneckém duchu.
Představovali jsme tedy, ještě se zástupci jiných sborů,

původní místní mužský sbor zpěváckého a hudebního spolku Svato-Vácslav v královském městě Sušici.
Průvod "důstojných" mužů
v kloboucích a s holemi došel z muzea na prostranství před kašnou

na náměstí, zapěl svatováclavský chorál a píseň z doby obrození "My jsme hoši od Šumavy".

Shromáždění lidé si vyslechli řeč „národního obrozence doktora Otakara Hostinského“. Zpráva o nálezu busty sv.Václava od neznámého mistra Pokojského, vzrušila jistě všechny přítomné. Poprsí bylo zazděné do sochy totalitního prezidenta a objeveno při její likvidaci.
Pátraním po mistru Pokojském se nakonec ukázalo, že jméno v německém překladu znamená "Cimrman" a to nám už něco říkalo.

Všichni přítomní s chutí zazpívali píseň "Čechy krásné, Čechy mé"

A potom už... očekávané odhalení sochy svatého Václava. Ta nečekaně ožila a odjela na koni pryč.


Podvečerní slavnostní koncert v místní Sokolovně zahájill opět mužský sbor Svato-Vácslav 2010 chorálem "Svatý Václave". V jeho podání bylo provedeno ještě šest skladeb. Například Janáčkova "Láska opravdivá" a "Proto jsem si housle koupil" od Zdeňka Lukáše (záběry z generální zkoušky).


Zažili jsme tedy dirigenta Svatoboru Josefa Baierla na vlastní kůži a zpívalo se nám velice pěkně.


Po tomto úvodu se rozjela celá škála programu v kombinacích složených převážně ze sboru Svatobor.

Ať již jako ženský sbor, smíšený a komorní sbor, sólisté, nebo ve spolupráci s dětským sborem.

Repertoár byl rozmanitý. Namátkou jmenuji C. Orf - Carmina Burana,

nebo pěvecké scény z muzikálu My fair Lady a to opět v divadelních kostýmech!

Mezi tím byli vyznamenáni zasloužilí členové a příjmány gratulace. Naše dárková květina byla značně neobvyklá.

A když jsme ještě po předání daru na pódiu v kvartetu zazpívali píseň na melodii "To pívečko, to věru je nebeský dar", v naši speciálně upravené verzi, chválící šumavské luhy a sbor Svatobor, bylo publikum zcela naše!

Zbývá jen nastínit, že po ukončení produkce sboru Svatobor přišla závěrečná davová scéna všech, tedy i nás. Společný zpěv zazněl ve znamení Bedřicha Smetany - Proč bychom se netěšili a dvou Ježkových písní.

Společenský večer ve víru tance, rozprav a zábavy, trval do pozdních ranních hodin...........


Nakonec převzatý dobový článek (Ursus Šumavský) o jubilejním koncertě 28.6.1921:

-----------------------------------------------------------------------------------------------
Po koncertě nastala volná zábava, jež zcela určitě přivábila do Sokolovny aspoň 70% účastníků koncertu, počítaje v to ovšem i účastnice. A komu by "nehrály nohy" za zvuků vojenské hudby, jejíž píli ve hře a ochotu ku prosbám o "dacapo" seznali jsme v Sušici již několikrát? Jen k tomu neestetickému způsobu tance bych konečně jednou promluvil upřímné slovíčko. Nač, ptám se, ty "one-stepy" a "two-stepy", to porážení židliček po stranách sálu a ty různé více méně nevkusné "strkanice" do předu, stranou a na zad, to prohýbání těla jako při "loupání v kříži", držení tanečnice a všeliké jiné "nemravy", podobné těmto nevkusnostem?


Což Vám, vy mladí lidé, nestačí tanec sám sebou, jak stačil otcům Vašim? Viděl jsem mezi tančícími dvojicemi prostého dědouška s babkou. Nekroutili se jako holuby na báni, "nestrkali" do tančících zleva ani zprava a přec jim za požitku rytmických pohybů zářily oči, jako těm mladým, z niž někteří nevěděli, nemají-li se snad pro zvýšení požitku při tanci rukama vevrtati až někam do stropu a odtud třepati nohama v šíleném vytržení. Tyto nezpůsoby nehodí se do dvorany, kdež má se pěstovati síla a "krása", nýbrž někam na >>Marjánku<<, nebo jinou >>dupárnu<< z periferie pražské.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Odkaz na další fotografie a video:
http://gaudiak.rajce.idnes.cz/150_let_peveckeho_sboru_Svatobor/