úterý 3. listopadu 2020

Znovu tak do dětství se vrátit...





                                        Znovu tak do dětství se vrátit!

                                        Vzít jen pár vzpomínek, bázeň ztratit

                                        a tam, kde léto tymiánem zavoní,

                                        překročit práh i bludný kořen 

                                        a najít dům, co dávno už byl zbořen

                                        i s borovicí, co ti slunce zacloní...


Zdroj: foto i text - moje

čtvrtek 15. října 2020

 

Domácí teror


O domácím teroru a násilí se už napsalo lecos. Tohle je ale docela, docela jiný druh. Přesto se fyzické zranění konalo...

...a už jsem ji měl!

Ta kočka se dnes asi úplně zbláznila. Od rána mě šla drápky po nohách a po rukách. To jsem považoval za nevinné kočičí hrátky.

A potom takhle vystartuje!

Zdroj: foto - moje

pátek 9. října 2020

 Kočičí listy 2.

Kočičí život i svět je součástí toho našeho. A nebo je tomu snad naopak? Speciálně pro kočkomily je určeno těchto pár fotografií s textem.

 

...mmm, to už seš doma?

 

A neseš něco???

 

Co to je v tý tašce?

 

Zase jenom kapsičky...

 

Nebyl by pořádnej kus flákoty?

 

Aspoň kouseeek!

 

No když není, tak není!

 

Už se nezlobím. Zítra zase musíš pryč?

 

Tak aspoň příjdeš zítra dřív? Ano? Nebo nikam nechoď. Budem se mazlit!

 

A co je to přijít pozdě do práce?

 

---mmm---

 

----

 

---mmm---

 

----

 

No s tebou je taky zábava! Ale někdy to docela jde...

 

Víš, že na tý koloběžce se docela dobře spí?

 

Dobrou!...mmm...

 

Prameny: Text a foto moje

Uveřejněno: Na blog iDNES

pondělí 10. srpna 2020

Kočičí listy 1.

Kočičí život i svět je součástí toho našeho. A nebo je tomu snad naopak? Speciálně pro kočkomily je určeno těchto pár fotografií s textem.


 Je krásné ráno! La, la, la...



 Ptáci zpívají😺...



...kytky voní, mmmm...



 ...trochu tělocviku na plotě...



 Nějak se začíná všechno rozžhavovat! Jdu si trochu zdřímnout...




Mmm, co mě to sem zase leze a ruší siestu po obědě?


... 



Večeře už byla a vedro je pořád, tak pokračuju. Dobrou noc!


Prameny: foto i  text moje

Když se i mozek žhaví...

Brrr, to je vedro! No kdo by to byl řek ́?article_photo

Obrázek jasně hovoří o tom, kde jsem před rokem téměř touto dobou byl. (Jenže letos jaksi neee... No třeba se ještě v září odvážím.) Přitom tady a teď je teplota stejná. Někdy i vyšší. Ovšem chybí tu ten vlahý mořský a úžasně ochlazující vítr. Pracovnu mám, na rozdíl od pokoje v přímořském  penzionu, bez klimatizace. 😒 Takže v ní běžně bývá nějakých 29 - 31 stupňů. A to se mi točí naplno větrník!

Ovšem mozek, to je vám takový zajímavý orgán. Místo aby se v tom horku zavařil a odpočíval, tak z něho občas padají zajímavé věci... třeba verše.😅 💖
          Útržek z horka
Přešla mě na řeči chuť
a slunce pálí...
Život je tekutá rtuť,
já hledím zdáli.

Tak už tu konečně buď!
A neřeš zda-li
se vrátíš nebo ne,
vždyť slunce pálí
a člověk zde sám utone...


Prameny: foto i verše moje, motiv - moje další blogy

pátek 31. července 2020

Událost, která otřásla Havají

Malý drobek velikostí, ale dnes již dosti rozšířený takřka ve všech zemích. Jak šly roky, tak přívalové vlny jeho popularity zaplavovaly střídavě kontinenty skoro celého světa.


Před 140 lety dorazila na Havaj loď, která přepravovala přistěhovalce z malého portugalského ostrova Madeira. Tři truhláři, kteří se vydali na cestu - Augusto Dias, Jose do Espirito Santo a Manuel Nunes - vše změnili vytvořením ukulele.

23. 8. 1879 loď Ravenscrag s portugalskými přistěhovalci z ostrova Madeira po dlouhých čtyřech měsících cesty nakonec přistála v Honolulu na Havaji.
Na oslavu jejich příjezdu si João Fernandes půjčil od přítele braguinhu, seskočil z lodi na molo a začal nadšeně hrát lidové písně z jeho rodné země. Havajané, kteří se přišli podívat do přístavu, byli velmi překvapeni rychlostí prstů hudebníka na hmatníku nástroje. Nazvali nástroj `ukulele, tedy v překladu "bleší skákání". Později tři z Portugalců upravili braguinhu a začali s výrobou nového nástroje.
Tak zní jedna z více legend o zrození hudebního nástroje a jeho názvu - ukulele.
Augusto Dias, Jose do Espirito Santo a Manuel Nunes ...
Spolu s Manuelem Nunesem byli Jose do Espirito Santo a Augusto Dias úplně prvními tvůrci ukulele. Dias je však první výrobce ukulele na Havaji, o kterém existuje záznam. V adresáři Honolulu z roku 1884 je uveden Augusto Dias, výrobce kytar a nábytku, který žije a pracuje v čínské čtvrti na ulici 11 King Street. Kromě svých dovedností při stavbě krásných nástrojů byl Dias talentovaným hráčem ukulele. A byl i mezi těmi, kdo bavili krále Davida Kalakaua v královském bungalovu v paláci Iolani.
V ukulele jsou zkombinovány prvky z cavaquinho z Portugalska a braguinhy a rajão z Madeiry.
Cavaquinho (jinak také machimbo, machim, marchete, machete) vypadá jako malá kytara se čtyřmi strunami. Jeho staré ladění bylo DAHE. Portugalští námořníci na svých cestách v 15. a 16. století šířili cavaquinhos k jiným kulturám. Ovlivnili tím na Maderiře braguinhu, brazilské cavaquinho a tedy později nepřímo i ukulele na Havaji.
          Rajão pocházející z Madeiry má 5 strun a jeho ladění DGCEA 
         se stalo základem ladění dnešní ukulele.
Havajské (sopránové) ukulele má 4 struny stejně jako braguinha, ale je naladěno GCEA (C - ladění). Tedy bez jedné struny stejně jako rajão.
Na výšiny slávy se snad poprvé ukulele dostalo hlavně díky výstavě v roce 1915 v San Francisku. Byla to Panamsko – pacifická mezinárodní expozice na oslavu dokončení Panamského průplavu, kde s velkým úspěchem ukulele prezentovali hudebníci v havajském pavilonu. Tím nastal obrovský boom ukulele ve Spojených státech na počátku 20. století.

A jak šel čas, vyvíjela se různá ladění ukulele - D, G, Es, F,... A i různé modifikace tohoto hudebního nástroje - soprán, sopranino, koncertní, tenorové, šestistrunné, osmistrunné, tahitské, guitalele, banjolele všech možných velikostí, poloakustické a elektrické ukulele...
https://u-blogidnes.1gr.cz/blogidnes/article/9/72/724639/724639_article_photo_poeuvxz_600x.jpeg?r=27bq
Ještě jsem na něco zapoměl? A jaký asi bude další vývoj ukulele v dějinách?
Z pohledu jiných hudebních nástrojů, je to dítě - teprve stoleté.
A jak už jsem někde psal - na ukulele se dá hrát skoro všechno, je levné, přenosné, skladné, má příjemný zvuk, je sólovým i orchestrálním nástrojem a...a vejde se do kamen!
V současnosti právě u nás probíhá velká renesance popularity ukulele.
7. CZ Ukulele festival 2019 v Úněticích

            
            Zdroj: Moje další blogy
            
            Další prameny: Wikipedia a The Ukulele Hall of Fame Museum, 
            foto - http://www.atlasofpluckedinstruments.com a moje


čtvrtek 30. července 2020

Střípky ze šuplíku historie 1. – Prababička byla akční!

Předkové byli v lecčems senzační! Určitě se uměli o sebe lépe postarat než my, přičemž neměli tolik "vymožeností" a prostředků jako máme dnes. Ale jinak to byli úplně stejní lidé, jako my dnes. Se svými radostmi i starostmi...
 
Moje maminka se narodila v Sarajevu. Ale rodiny obou rodičů měly převážně české kořeny. Jak k tomu vlastně došlo?
Musím začít prababičkou. Nikdy jsem ji sice nepoznal, ale myslím, že její příběh není nezajímavý.

Prababička Marie byla z Uherského Hradiště. Narodila se roku 1864 v rodině sedláka. Z jejího vyprávění vyplývalo, že měla ještě bratra a sestru. O těch však nikdy moc nemluvila. Ona sama byla velice rázná, energická a pilná bytost. No prostě, dovedla se asi na gruntě řádně ohánět!
Když ji bylo 16 let, domluvili rodiče sňatek dcery se sice bohatým, ale starým vdovcem. Co dělat? V den námluv věděla Marie najisto, že musí natruc rodičům vzít svůj život do vlastních rukou. Když nemilý ženich vcházel do dveří domu, vyskočila s uzlíkem nejnutnějších věcí oknem. Na pár hodin se skryla u své kamarádky. Půjčila si od ní několik zlatých a potom rychle na nádraží!
Odjezd vlaku stihla jen taktak. Cesta však už probíhala v klidu. Když se po nějakém čase ocitla na nádraží ve Vídni, zaujalo ji na vývěsce s inzeráty oznámení, že „...se hledá mladé děvče jako pomocná síla do domácnosti...“. Před nádražím si najala kočár. S uzlíčkem osobních věcí si sedla na lavici a udala kočímu adresu uvedenou v inzerátu. „Kdyby to jen vyšlo.“, myslela si cestou kočárem na Klosterneuburgstrasse. Právě tam mělo být její nové pracoviště. Nechala zastavit kočár na rohu. Vešla do domu a zazvonila u dveří. Cítila, že v ní opět vítězí její silná povaha.
Když se Marie představila paní, co stála mezi otevřenými dveřmi, pravila: „ Milostpaní, jestli o mě opravdu máte zájem, tak za mě, prosím, zaplaťte kočár, který stojí dole. Slušná děvčata po ulicích sama nechodí.“
„A já už nemám ani groš...“, dodala ještě.
Bylo vyřízeno! Paní se zřejmě rozhodnost děvčete zalíbila. Samozřejmě ji přijala a myslím si, že byly během těch pár let, co tam prababička Marie sloužila, obě spokojené.

Když začal za Marií docházet mladý zámečnický tovaryš Antonín a když se jim roku 1877 narodil první syn stejného jména jako jeho otec, pomohla jim paní se svatbou.
Antonín pocházel z Vysočiny od Poličky. Do Vídně přišel vandrem. Ve Vídni však novomanželé zůstat nechtěli.
Tehdy se Bosna a Hercegovina vymanila z područí Turecka a toto území zabralo Rakousko – Uhersko. Oba novomanželé tedy odešli, jako mnoho mladých lidí v té době, do Bosny. Protože zde Rakousko budovalo železniční tratě, bylo tu možno lehce najít obživu u železnice.
Praděd Antonín se stal průvodčím. Konduktérem, jak se tehdy říkalo. Často se stěhovali podle toho, kde bylo právě zapotřebí a kde se dalo výhodněji žít. Napevno zakotvili až roku 1900 v Sarajevu. Tam se jim narodilo dalších 11 dětí.


Prababička Marie. Praděd Antonín v železničářské uniformě.

 

Pro illustraci dobová fotografie, kterou mám rád. Moje babička Gizela ( v horní řadě druhá zprava) před nádražím v Sarajevu při vítání mocnáře.

A co druzí prarodiče? To zase až někdy příště.

Zdroj: Použit můj článek z 15. 05. 2019 na Blog iDnes, foto z rodinného archivu