Je to vůbec možné?

Vždyť před týdnem v Boskovicích a i potom v nedělní Šárce, bylo tak pěkně. Blankytná obloha se na nás jen smála...
Joó, je to tak. Dnes jsme se poprvé probudili do zamračeného, plačtivého podzimního dne.

Mám problém. Jednak vzhledem k mému sedavému zaměstnání a také k mé již skoro roční úspěšné abstinenci od tabákových výrobků. Jistě tušíte o co jde.
Ale tento problém je už takový, že něžné pohlaví již nespočine na mě se zalíbením svým luzným zrakem (ó, a jak bych si to, alespoň ještě jednou v životě, přál být dámou obdivován) a to včetně mé ženy. Spíše s despektem. (Snad proboha, ještě ne s opovržením?)

Potom došlo k příhodě v práci. Při pohledu do zrcadla jsem si tiše posteskl o svém problému ("To jsem tlustej jako prase!"). Moje kolegyně, čacká toť matka tří dětí, mi odpověděla prostě a trefně: "Tak se na sebe nedívej do zrcadla!" Odpověď mě natolik rozesmála a uvolnila, že jsem se místo komplexů rozhodl vzít svůj problém do vlastních rukou, o napravení společenského "handycapu" nemluvě. Snad jsem se v životě nikdy vědomě nepřejídal, ale pohyb mě opravdu chybí. Chtěl bych to řešit převážně pěší turistikou. Ta mě nikdy nebyla cizí. Začít jsem chtěl co nejdříve.
Dnešek se i přes plačtivé počasí výborně hodil. Bohužel, u nás byli všichni mimo domov, nebo nějak zaměstnáni. Vyrazil jsem tedy prvním vlakem, který z hlavního nádraží jel a to do blíže neurčené stanice (to já rád).
Vystoupil jsem - v Zadní Třebáni. Tady jsem ještě nebyl.
Sám.
Protože již bylo pozdě po poledni, vzpoměl jsem si na rčení pánů Šimka a Grossmana o tom, že : "Kdo nechce být obézní, musí hodně jíst a spát, protože hladové zesláblé tělo se nemůže obézitě bránit."

Jal jsem se tedy hledat restaurační zařízení.
Před restaurací "U mlýna" seděl bílý kocour a prohlížel si mě velkýma žlutýma očima. Když jsem se k němu přiblížil, tiše zamňoukal a odcházel dveřmi do restaurace. Vešli jsme oba současně. Pan Bílý (tak se ten kocour jmenoval) vyskočil na barovou stoličku, stočil se a ihned usnul.


Po dobrém obědě jsem se v drobném dešti vydal asi na 15 km okruh. Mapu jsem neměl. Pamatuji se jen na jména obcí Běleč, Liteň a Vlenice. Když jsem posléze uviděl na kopci golfové hřiště a v dáli za ním nad lesy majestátní věže hradu Karlštejna, věděl jsem, že můj cíl, tedy železniční stanice Karlštejn, je v mnou dostupné lokalitě.

Závěr výletu, kromě zdravotně-tělesných požitků, přinesl i ovoce jiné. Někdo má v tomhle počasí těžké deprese, nebo bolesti hlavy. Snad to bylo tím mrholením a možná také jablečnými orgiemi, které jsem pořádal díky alejím jabloní podél cest. Má hlava kupodivu začala produkovat verše takovou rychlostí, že jsem si je na rozmoklý papír obyčejnou tužkou musel zapisovat, abych je nezapoměl. Ukázka je na konci článku.

A ještě nakonec.
Založím možná OPTK (Odowakarův příležitostný turistický klub) pro každého, kdo se chce přidat, když rodina zrovna nebude mít čas, abych zase po tom Božím světě nebloudil sám.

Říjnová sobota

Takže je podzim, - řekla cesta.

Zablácená jsem dozlata.

Když po mě jezdí lidé z města,

mají vždy kola od bláta.

Deštníky-houby na mě rostou,

prý je už podzim. No, já vím!

Potoční býlí s vůní prostou

soupeří s vanem jablečným.

Mlha mě k ránu vždy o kus zkrátí,

v šál halí moji krajnici

a říjen počal bubnovati

prstíky deštěm vonící.