Předkové byli v lecčems senzační! Určitě
se uměli o sebe lépe postarat než my, přičemž neměli tolik
"vymožeností" a prostředků jako máme dnes. Ale jinak to byli úplně
stejní lidé, jako my dnes. Se svými radostmi i starostmi...
Moje maminka se narodila v Sarajevu. Ale rodiny obou rodičů měly převážně české kořeny. Jak k tomu vlastně došlo?
Musím začít prababičkou. Nikdy jsem ji sice nepoznal, ale myslím, že její příběh není nezajímavý.
Prababička
Marie byla z Uherského Hradiště. Narodila se roku 1864 v rodině
sedláka. Z jejího vyprávění vyplývalo, že měla ještě bratra a sestru. O
těch však nikdy moc nemluvila. Ona sama byla velice rázná, energická a
pilná bytost. No prostě, dovedla se asi na gruntě řádně ohánět!
Když
ji bylo 16 let, domluvili rodiče sňatek dcery se sice bohatým, ale
starým vdovcem. Co dělat? V den námluv věděla Marie najisto, že musí
natruc rodičům vzít svůj život do vlastních rukou. Když nemilý ženich
vcházel do dveří domu, vyskočila s uzlíkem nejnutnějších věcí oknem. Na
pár hodin se skryla u své kamarádky. Půjčila si od ní několik zlatých a
potom rychle na nádraží!
Odjezd vlaku stihla jen taktak. Cesta však
už probíhala v klidu. Když se po nějakém čase ocitla na nádraží ve
Vídni, zaujalo ji na vývěsce s inzeráty oznámení, že „...se hledá mladé
děvče jako pomocná síla do domácnosti...“. Před nádražím si najala
kočár. S uzlíčkem osobních věcí si sedla na lavici a udala kočímu adresu
uvedenou v inzerátu. „Kdyby to jen vyšlo.“, myslela si cestou kočárem
na Klosterneuburgstrasse. Právě tam mělo být její nové pracoviště.
Nechala zastavit kočár na rohu. Vešla do domu a zazvonila u dveří.
Cítila, že v ní opět vítězí její silná povaha.
Když se Marie
představila paní, co stála mezi otevřenými dveřmi, pravila: „
Milostpaní, jestli o mě opravdu máte zájem, tak za mě, prosím, zaplaťte
kočár, který stojí dole. Slušná děvčata po ulicích sama nechodí.“
„A já už nemám ani groš...“, dodala ještě.
Bylo
vyřízeno! Paní se zřejmě rozhodnost děvčete zalíbila. Samozřejmě ji
přijala a myslím si, že byly během těch pár let, co tam prababička Marie
sloužila, obě spokojené.
Když začal za Marií docházet mladý
zámečnický tovaryš Antonín a když se jim roku 1877 narodil první syn
stejného jména jako jeho otec, pomohla jim paní se svatbou.
Antonín pocházel z Vysočiny od Poličky. Do Vídně přišel vandrem. Ve Vídni však novomanželé zůstat nechtěli.
Tehdy
se Bosna a Hercegovina vymanila z područí Turecka a toto území zabralo
Rakousko – Uhersko. Oba novomanželé tedy odešli, jako mnoho mladých lidí
v té době, do Bosny. Protože zde Rakousko budovalo železniční tratě,
bylo tu možno lehce najít obživu u železnice.
Praděd Antonín se
stal průvodčím. Konduktérem, jak se tehdy říkalo. Často se stěhovali
podle toho, kde bylo právě zapotřebí a kde se dalo výhodněji žít.
Napevno zakotvili až roku 1900 v Sarajevu. Tam se jim narodilo dalších
11 dětí.
Prababička Marie. Praděd Antonín v železničářské uniformě.
Pro
illustraci dobová fotografie, kterou mám rád. Moje babička Gizela ( v
horní řadě druhá zprava) před nádražím v Sarajevu při vítání mocnáře.
A co druzí prarodiče? To zase až někdy příště.
Zdroj: Použit můj článek z 15. 05. 2019 na Blog iDnes, foto z rodinného archivu
(mojefoto)
