Střípky ze šuplíku historie 1. – Prababička byla akční!

Předkové byli v lecčems senzační! Určitě se uměli o sebe lépe postarat než my, přičemž neměli tolik "vymožeností" a prostředků jako máme dnes. Ale jinak to byli úplně stejní lidé, jako my dnes. Se svými radostmi i starostmi...

 

Moje maminka se narodila v Sarajevu. Ale rodiny obou rodičů měly převážně české kořeny. Jak k tomu vlastně došlo?

Musím začít prababičkou. Nikdy jsem ji sice nepoznal, ale myslím, že její příběh není nezajímavý.

Prababička Marie byla z Uherského Hradiště. Narodila se roku 1864 v rodině sedláka. Z jejího vyprávění vyplývalo, že měla ještě bratra a sestru. O těch však nikdy moc nemluvila. Ona sama byla velice rázná, energická a pilná bytost. No prostě, dovedla se asi na gruntě řádně ohánět!

Když ji bylo 16 let, domluvili rodiče sňatek dcery se sice bohatým, ale starým vdovcem. Co dělat? V den námluv věděla Marie najisto, že musí natruc rodičům vzít svůj život do vlastních rukou. Když nemilý ženich vcházel do dveří domu, vyskočila s uzlíkem nejnutnějších věcí oknem. Na pár hodin se skryla u své kamarádky. Půjčila si od ní několik zlatých a potom rychle na nádraží!

Odjezd vlaku stihla jen taktak. Cesta však už probíhala v klidu. Když se po nějakém čase ocitla na nádraží ve Vídni, zaujalo ji na vývěsce s inzeráty oznámení, že „...se hledá mladé děvče jako pomocná síla do domácnosti...“. Před nádražím si najala kočár. S uzlíčkem osobních věcí si sedla na lavici a udala kočímu adresu uvedenou v inzerátu. „Kdyby to jen vyšlo.“, myslela si cestou kočárem na Klosterneuburgstrasse. Právě tam mělo být její nové pracoviště. Nechala zastavit kočár na rohu. Vešla do domu a zazvonila u dveří. Cítila, že v ní opět vítězí její silná povaha.

Když se Marie představila paní, co stála mezi otevřenými dveřmi, pravila: „ Milostpaní, jestli o mě opravdu máte zájem, tak za mě, prosím, zaplaťte kočár, který stojí dole. Slušná děvčata po ulicích sama nechodí.“

„A já už nemám ani groš...“, dodala ještě.

Bylo vyřízeno! Paní se zřejmě rozhodnost děvčete zalíbila. Samozřejmě ji přijala a myslím si, že byly během těch pár let, co tam prababička Marie sloužila, obě spokojené.

Když začal za Marií docházet mladý zámečnický tovaryš Antonín a když se jim roku 1877 narodil první syn stejného jména jako jeho otec, pomohla jim paní se svatbou.

Antonín pocházel z Vysočiny od Poličky. Do Vídně přišel vandrem. Ve Vídni však novomanželé zůstat nechtěli.

Tehdy se Bosna a Hercegovina vymanila z područí Turecka a toto území zabralo Rakousko – Uhersko. Oba novomanželé tedy odešli, jako mnoho mladých lidí v té době, do Bosny. Protože zde Rakousko budovalo železniční tratě, bylo tu možno lehce najít obživu u železnice.

Praděd Antonín se stal průvodčím. Konduktérem, jak se tehdy říkalo. Často se stěhovali podle toho, kde bylo právě zapotřebí a kde se dalo výhodněji žít. Napevno zakotvili až roku 1900 v Sarajevu. Tam se jim narodilo dalších 11 dětí.

Prababička Marie. Praděd Antonín v železničářské uniformě.

 

Pro illustraci dobová fotografie, kterou mám rád. Moje babička Gizela ( v horní řadě druhá zprava) před nádražím v Sarajevu při vítání mocnáře.

A co druzí prarodiče? To zase až někdy příště.

Zdroj: Použit můj článek z 15. 05. 2019 na Blog iDnes, foto z rodinného archivu

Valentýn není mým svátkem

 

Svátek svatého Valentýna (zkráceně také Valentýn), se slaví v anglosaských zemích každoročně 14. února jako svátek lásky a náklonnosti mezi intimními partnery. Je to den, kdy se tradičně posílají dárky, květiny, cukrovinky a pohlednice s tematikou stylizovaného  srdce, jako symbolu lásky.  

V poslední době se tento svátek šíří i v kontinentální Evropě, do určité míry z komerčních důvodů.

Ruku na srdce a ví každý z Vás, kdo svátek uznává a praktikuje, jak svátek vznikl a proč? A kdo to byl svatý Valentýn?

 
Svátek je pravděpodobně odvozen od svátku Lupercalia slaveném ve starověkém Římě. V předvečer tohoto dne byly do „urny lásky“ vloženy lístečky se jmény mladých dívek. Každý mladý muž potom tahal lísteček a dívka, jejíž jméno si vytáhl, se měla stát jeho „miláčkem“ v následujícím roce.

Legenda také říká, že tento den začal být známý jako Den svatého Valentýna až díky knězi Valentýnovi. Claudius II., vládce Říma, zakazoval svým vojákům, aby se ženili nebo jen zasnubovali. Bál se, že by chtěli zůstat doma u svých rodin a nešli do boje. Valentýn vzdoroval vládci a tajně oddával mladé páry. Byl zatčen a později popraven 14. února. Svátek Luprecalia splynul s oslavami mučednictví Svatého Valentýna a vznikl romantický svátek, který je nyní 14. února slaven.
Tradice svátku sv. Valentýna byla obnovena v USA počátkem 20. století, když se Walter Scott, známý výrobce vánočních přáníček, ocitl na prahu bankrotu. Jako řešení vymyslel obnovu tradice sv. Valentýna, který se od roku 1907 slaví v USA. Jeho společnost do dvou let ztrojnásobila své zisky. Pokusů o zavedení tradice, při které by mohl Walter Scott prodávat svá přáníčka, však bylo více. Nikoli všechny ale byly tak úspěšné jako tento. Například Den velké tmy jako oslava všech slepců se velké přízni netěšil (1902), a tak byl po dvou marných pokusech nakonec nadobro zrušen.

Svatý Valentin (? – 269? Terni, Římská říše) byl pravděpodobně katolický kněz, biskup, který roku 269 zemřel mučednickou smrtí.

Není přesně známo, kdy byl svatořečen, stalo se tak v raném středověku, protože je zapsán ve Zlaté legendě ze 13. století a v chrámových kalendářích 14. století, včetně českých. V římském martyrologiu se jeho svátek slaví 14. února. Kolem životopisu tohoto světce panují nejasnosti, existují dvě legendy, nejspíše se v nich prolínají životy dvou stejnojmenných světců. Podle prvé legendy sv. Valentin z Terni zemřel mučednickou smrtí 14. února 269 na příkaz římského císaře Claudia II. poté, co přes zákaz oddával snoubence podle křesťanského ritu. Byl tedy kněz v Římě nebo biskup v jihoitalské Interamně (dnešní Terni).
V obou verzích legendy byl sv. Valentin původem urozený Říman. Podle jedné byl roku 203 zvolen biskupem v Terni. Po několika letech jej pozval rétor Kratón do Říma, aby léčil jeho syna. Valentin se za chlapce modlil, až jej Bůh vyslyšel a syna zázračně uzdravil. Proto se Kratón se svou domácností, svými 3 žáky, urozenými to Athéňany, a synem městského prefekta nechal od Valentina pokřtít. Římští senátoři za to Valentina obvinili z nekalých praktik a na prefektův rozkaz byl uvržen do žaláře. Na to byl jedné noci sťat. Tři jeho bývalí žáci, Prokulus, Efébus a Apollónius, přenesli jeho tělo na pohřebiště při Via Flaminia nedaleko Terni; odtud byly ostatky přemístěny a s tumbou vyzdviženy na oltář pozdějšího kostela sv. Valentina v Terni. Přesný rok smrti sv. Valentina není znám, uvádějí se tři možnosti.

Sv. Valentin byl po dvou zázracích ctěn jako ochránce proti pakostnici a padoucnici: Za kruté zimy k němu přišel chudě oděný a mrazem zkřehlý muž, kterého Valentin utěšil a oblékl do svých šatů. Šaty mu týž den vrátil nebeským jasem zářící jinoch řka: „Zde jest oděv, kterým jsi dnes obdaroval Ježíše samého; za to ti propůjčí milost hojit dnu a padoucnici.“
Podle dalších legendárních zdrojů vrátil sv. Valentin zrak dceři soudce Asteria poté, co byl uvržen císařem Claudiem II. do žaláře. Valentin se ve vězení modlil za soudcovo obrácení a ten přišel, aby Valentina vyzkoušel. Řekl mu: „Je-li tvůj Bůh opravdu jediný pravý, jak říkáš, ať skrze tebe ukáže svou moc a mé slepé dceři vrátí zrak.“ Valentin přiložil svou dlaň na oči nevidomé a modlil se, až dívka prohlédla. Asterius s celou rodinou uvěřil v Krista a požádal o křest. Zprávy o uzdravení slepé a o obrácení soudce se roznesly po městě. Křesťané se radovali, pohany zachvátil hněv, zaútočili na soudcův dům. Valentina vyvlekli ven, ztloukli ho a odvedli na Flaminijskou cestu, kde byl sťat mečem.
Tělo sv. Valentina bylo podle prvé verze legendy pohřbeno v Římě v katakombách, nad nimiž byla o století později vystavěna bazilika, nebo 80 kilometrů dále v Terni. Dnes je v Římě světec uctíván v chrámech sv. Praxedy i Panny Marie Santa Maria in Cosmedin.

Část ostatků sv. Valentina se dostala již ve středověku do mnoha evropských zemí, zejména severně od Alp. Většinou jde o fragmenty kostí. Speciálně jsou uctívány nejméně ve dvou desítkách evropských chrámů, zejména v Německu, Rakousku, Polsku, Velké Británii a Severním Irsku. K ostatkům medializovaným v posledním desetiletí patří světcova kost z lopatky, uchovávaná na oltáři kapitulní baziliky sv. Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě, získaná možná již za císaře Karla IV., nebo až v 19. století. Ostatek byl znovunalezen v barokním relikviáři společně se třemi dalšími v roce 2002. Tyto relikviáře byly součástí barokní výzdoby kostela sv. Petra a Pavla ze 2. čtvrtiny 18. století. Při rekonstrukci a dostavbě chrámu v letech 1885-1903 byly přeneseny na nové oltáře a odstraněny teprve po nástupu komunistického režimu v 50.letech 20. století. Relikviář bývá vystavován na svátek svatého Valentýna.
K nejstarším místům svatovalentinské úcty v Čechách patřil středověký kostel sv. Valentina ve Valentinské ulici na Starém Městě pražském, postavený pravděpodobně koncem 12. století, odsvěcený roku 1792 a zbořený při asanaci staré zástavby Prahy v závěru 19. století. Ve Svatovítské pokladnici na Pražském hradě byl ostatek sv. Valentina vložen do gotického relikviáře, stejně tak je relikvie sv. Valentina zaznamenána v soupisu ostatků na hradě Karlštejně.

Relikvie sv. Valentina uctívané v Evropě:
 Bazilika Sv. Valentina v Terni, Itálie (hrob)

 Bazilika Santa Maria in Cosmedin v Římě, Itálie (lebka)

 Bazilika sv. Praxedy) v Římě, Itálie
 Farní chrám Nanebevzetí Panny Marie v Rouffachu, (Alsasko), Francie
 Chrám Panny Marie ve Wormsu, (Porýní), Německo
 Farní chrám Sv. Valentina v Kiedrichu v Porýní, Německo (žebro získané r.1454 z Wormsu)
 Farní chrám sv. Valentina v Elvershausenu, (dolní Sasko), Německo
 Farní kostel Sv. Michaela Archanděla v Krumbachu,(Švábsko), Německo
 Dóm Nejsvětějšího Krista Spasitele ve Fuldě, Německo
 Svatoštěpánský dóm, Vídeň, Rakousko
 Bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, (Praha), Čechy
 Poklad katedrály sv. Víta, Pražský hrad, Čechy
 Klášterní kostel karmelitánů v Dublinu, Irsko (relikvii r. 1835 daroval papež Řehoř XVI. z  

 pohřebiště Sant'Ippolito v Římě)
 Farní chrám sv. Johna Duns-Scota v Glasgowě, (Skotsko), Velká Británie
 Dóm sv. Jana Křtitele ve Vratislavi, (Slezsko), Polsko
 Chrámy Obrácení sv. Pavla a Nanebevzetí Panny Marie v Lublinu, Polsko
 Chrám Panny Marie v Samboru, Ukrajina



Prameny: text wikipedia, obrázky - internet

Noc kostelů 2012

Letos se noc kostelů konala v pátek 1. 6. 2012. 

Stačil jsem navštívit a pokochat se chrámem Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí na Novém Městě pražském, kde jsem se zaposlouchal do zpěvu chlapeckého sboru Bruncvík a vyslechl na kůru přednášku o místních varhanách.

Chrám Panny Marie Sněžné byl založen roku 1347 císařem Karlem IV. (podle dobových zápisů byl založen dne 3. září 1347, tedy jeden den po korunovaci Karla IV.) jako budoucí korunovační chrám a klášterní svatyně karmelitánů.

Z původního projektu, který byl zamýšlen jako 100 metrů dlouhá stavba a výška lodi měla dosahovat 40 metrů, byl dokončen pouze presbytář (vysvěcen roku 1379) a klášter, tedy pouhý zlomek plánované stavby chrámu, který měl zastínit i svatovítskou katedrálu.
Stavba věže a lodi byla zahájena počátkem 15. století, ale přerušily ji husitské války. V té době zde působil husitský kazatel Jan Želivský. Během husitských válek byl objekt poničen (mimo jiné i sestřelen zvon z věže) a i dále pak pustl a chátral. Časem pak došlo i ke zřícení gotické klenby kostela.
Po roce 1606 se nedokončený a zchátralý komplex dočkal oprav od svých nových majitelů – bosých františkánů. Zřícená gotická klenba byla nahrazena renesanční konstrukcí (síťová renesanční klenba s malbami hvězdné oblohy, Panny Marie, Nejsvětější Trojice a svatých) a byla zbudována vstupní přístavba s kruchtou. Presbytář původně zamýšlené stavby dnes slouží jako kostel. Se svou výškou 31,5 metru je jednou z nejvyšších církevních staveb v Praze. Klášter byl obnoven v barokním duchu a zbytky gotického zdiva postranních lodí zůstaly zachovány v barokních kaplích zasvěcených Panně Marii a Janu Nepomuckému.

Pokračoval jsem na Staré Město pražské do kostela sv. Havla. Tam jsem přišel zrovna včas na prohlídku chrámu s výkladem. 

Kostel sv. Havla stojí v Havelské ulici na pražském Starém Městě. Byl postaven současně s Havelským Městem, založeným králem Václavem I., krátce po nástupu krále na trůn v roce 1230 a za spoluúčasti mincmistra Eberharda. Založení Havelského Města připravilo podmínky pro založení Starého Města, se kterým pak v průběhu 13. století splynulo v jeden správní celek chráněný městskými hradbami.
Původní románský kostel byl průběžně upravován (ve 14. a později 17. století) Janem Dominikem Orsim a Martinem Luragem. Současné barokně zdobené průčelí vzniklo v letech 1723–1738 zřejmě podle plánů Jana Santiniho Aichla a Pavla Ignáce Bayera.
V kostele je mj. pohřben Karel Škréta.

A pražský skvost - týnské varhany,  to jsem si i s varhanním koncertem nechal až nakonec.

Kostel Matky Boží před Týnem (lidově Týnský chrám), (někdy též nesprávně uváděn jako kostel Panny Marie před Týnem) se nachází na Starém Městě pražském v blízkosti Staroměstského náměstí. Jeho stavba vznikla ve od 14. století do prvních desetiletí 16. století. Patří mezi nejvýznamnější pražské kostely období gotiky.Z původního vybavení kostela se dochovalo pět prací: cínová křtitelnice z roku 1414, nejstarší a největší v Praze, kamenná kazatelna a pozdně gotický oltář s dřevořezbou Kristova křtu od podunajského mistra, zvaného podle signatury Monogramista IP. Gotická a velmi cenná jsou dvě díla tzv. Mistra Týnské kalvárie z počátku 15. století: Týnská madona a sousoší Kalvárie v závěru severní lodi. Pozdně gotický kamenný baldachýn z roku 1493 pochází snad z dílny Matěje Rejska; původně kryl hrobku biskupa Augustina Luciána z Mirandoly. Později byl pod něj umístěn oltář staroměstského malířského cechu se Škrétovým obrazem svatého Lukáše malujícího Madonu (dnes MHMP), nahrazený v 19. století stávajícím obrazem téhož námětu. Mobiliář kostela je převážně barokní.
Z období středověku, renesance a baroka se dochoval mimořádně zajímavý soubor reliéfně tesaných náhrobních kamenů, mj. náhrobník astronoma Tychona Braheho, který je umístěn u prvního jižního pilíře hlavní lodi. Mezi raně barokními oltáři je především cenný hlavní oltář z roku 1649 s obrazem Nanebevzetí Panny Marie od Karla Škréty a řada dalších oltářů bočních. Z barokního mobiliáře vynikají dřevořezby oltářů a cenné varhany z roku 1670-1673 od Johanna Heinricha Mundta z Kolína nad Rýnem, které patří mezi troje nejstarší dochované varhany v Praze. 

Původ a založení  tradice noci kostelů - viz http://odowakk.blogspot.cz/2011_05_01_archive.html

 Prameny: text Wikipedia