150. let Svatoboru, aneb ještě jsem plný dojmů z vyjímečné akce...

O předposledním víkendu v říjnu jsme se totiž, čtyři mužští členové našeho pěveckého sboru Gaudium a ještě s paní sbormistryní, zúčastnili oslav 150. výročí pěveckého sboru Svatobor ze Sušice.

Sotva jsme v dopoledních hodinách dorazili do města, už bylo na co se dívat. Po náměstí se procházeli dámy i pánové v dobových kostýmech z 19. století a v krojích, krojovaní dudáci a velocipedisté s historickými stroji.

Sbor byl založen v 19. století v době národního obrození. Proto se na náměstí nejprve konalo shromáždění, ve kterém se představil Svatobor i hosté. A to vše se mělo dít v obrozeneckém duchu. Představovali jsme tedy, ještě se zástupci jiných sborů,

původní místní mužský sbor zpěváckého a hudebního spolku Svato-Vácslav v královském městě Sušici.
Průvod "důstojných" mužů v kloboucích a s holemi došel z muzea na prostranství před kašnou

na náměstí, zapěl svatováclavský chorál a píseň z doby obrození "My jsme hoši od Šumavy".

Shromáždění lidé si vyslechli řeč „národního obrozence doktora Otakara Hostinského“. Zpráva o nálezu busty sv.Václava od neznámého mistra Pokojského, vzrušila jistě všechny přítomné. Poprsí bylo zazděné do sochy totalitního prezidenta a objeveno při její likvidaci.
Pátraním po mistru Pokojském se nakonec ukázalo, že jméno v německém překladu znamená "Cimrman" a to nám už něco říkalo.

Všichni přítomní s chutí zazpívali píseň "Čechy krásné, Čechy mé"

A potom už... očekávané odhalení sochy svatého Václava. Ta nečekaně ožila a odjela na koni pryč.


Podvečerní slavnostní koncert v místní Sokolovně zahájill opět mužský sbor Svato-Vácslav 2010 chorálem "Svatý Václave". V jeho podání bylo provedeno ještě šest skladeb. Například Janáčkova "Láska opravdivá" a "Proto jsem si housle koupil" od Zdeňka Lukáše (záběry z generální zkoušky).


Zažili jsme tedy dirigenta Svatoboru Josefa Baierla na vlastní kůži a zpívalo se nám velice pěkně.


Po tomto úvodu se rozjela celá škála programu v kombinacích složených převážně ze sboru Svatobor.

Ať již jako ženský sbor, smíšený a komorní sbor, sólisté, nebo ve spolupráci s dětským sborem.

Repertoár byl rozmanitý. Namátkou jmenuji C. Orf - Carmina Burana,

nebo pěvecké scény z muzikálu My fair Lady a to opět v divadelních kostýmech!

Mezi tím byli vyznamenáni zasloužilí členové a příjmány gratulace. Naše dárková květina byla značně neobvyklá.

A když jsme ještě po předání daru na pódiu v kvartetu zazpívali píseň na melodii "To pívečko, to věru je nebeský dar", v naši speciálně upravené verzi, chválící šumavské luhy a sbor Svatobor, bylo publikum zcela naše!

Zbývá jen nastínit, že po ukončení produkce sboru Svatobor přišla závěrečná davová scéna všech, tedy i nás. Společný zpěv zazněl ve znamení Bedřicha Smetany - Proč bychom se netěšili a dvou Ježkových písní.

Společenský večer ve víru tance, rozprav a zábavy, trval do pozdních ranních hodin...........


Nakonec převzatý dobový článek (Ursus Šumavský) o jubilejním koncertě 28.6.1921:
-----------------------------------------------------------------------------------------------
Po koncertě nastala volná zábava, jež zcela určitě přivábila do Sokolovny aspoň 70% účastníků koncertu, počítaje v to ovšem i účastnice. A komu by "nehrály nohy" za zvuků vojenské hudby, jejíž píli ve hře a ochotu ku prosbám o "dacapo" seznali jsme v Sušici již několikrát? Jen k tomu neestetickému způsobu tance bych konečně jednou promluvil upřímné slovíčko. Nač, ptám se, ty "one-stepy" a "two-stepy", to porážení židliček po stranách sálu a ty různé více méně nevkusné "strkanice" do předu, stranou a na zad, to prohýbání těla jako při "loupání v kříži", držení tanečnice a všeliké jiné "nemravy", podobné těmto nevkusnostem?

Což Vám, vy mladí lidé, nestačí tanec sám sebou, jak stačil otcům Vašim? Viděl jsem mezi tančícími dvojicemi prostého dědouška s babkou. Nekroutili se jako holuby na báni, "nestrkali" do tančících zleva ani zprava a přec jim za požitku rytmických pohybů zářily oči, jako těm mladým, z niž někteří nevěděli, nemají-li se snad pro zvýšení požitku při tanci rukama vevrtati až někam do stropu a odtud třepati nohama v šíleném vytržení. Tyto nezpůsoby nehodí se do dvorany, kdež má se pěstovati síla a "krása", nýbrž někam na >>Marjánku<<, nebo jinou >>dupárnu<< z periferie pražské.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Odkaz na další fotografie a video:
http://gaudiak.rajce.idnes.cz/150_let_peveckeho_sboru_Svatobor/

Je to vůbec možné?

Vždyť před týdnem v Boskovicích a i potom v nedělní Šárce, bylo tak pěkně. Blankytná obloha se na nás jen smála...
Joó, je to tak. Dnes jsme se poprvé probudili do zamračeného, plačtivého podzimního dne.

Mám problém. Jednak vzhledem k mému sedavému zaměstnání a také k mé již skoro roční úspěšné abstinenci od tabákových výrobků. Jistě tušíte o co jde.
Ale tento problém je už takový, že něžné pohlaví již nespočine na mě se zalíbením svým luzným zrakem (ó, a jak bych si to, alespoň ještě jednou v životě, přál být dámou obdivován) a to včetně mé ženy. Spíše s despektem. (Snad proboha, ještě ne s opovržením?)

Potom došlo k příhodě v práci. Při pohledu do zrcadla jsem si tiše posteskl o svém problému ("To jsem tlustej jako prase!"). Moje kolegyně, čacká toť matka tří dětí, mi odpověděla prostě a trefně: "Tak se na sebe nedívej do zrcadla!" Odpověď mě natolik rozesmála a uvolnila, že jsem se místo komplexů rozhodl vzít svůj problém do vlastních rukou, o napravení společenského "handycapu" nemluvě. Snad jsem se v životě nikdy vědomě nepřejídal, ale pohyb mě opravdu chybí. Chtěl bych to řešit převážně pěší turistikou. Ta mě nikdy nebyla cizí. Začít jsem chtěl co nejdříve.
Dnešek se i přes plačtivé počasí výborně hodil. Bohužel, u nás byli všichni mimo domov, nebo nějak zaměstnáni. Vyrazil jsem tedy prvním vlakem, který z hlavního nádraží jel a to do blíže neurčené stanice (to já rád).
Vystoupil jsem - v Zadní Třebáni. Tady jsem ještě nebyl.
Sám.
Protože již bylo pozdě po poledni, vzpoměl jsem si na rčení pánů Šimka a Grossmana o tom, že : "Kdo nechce být obézní, musí hodně jíst a spát, protože hladové zesláblé tělo se nemůže obézitě bránit."

Jal jsem se tedy hledat restaurační zařízení.
Před restaurací "U mlýna" seděl bílý kocour a prohlížel si mě velkýma žlutýma očima. Když jsem se k němu přiblížil, tiše zamňoukal a odcházel dveřmi do restaurace. Vešli jsme oba současně. Pan Bílý (tak se ten kocour jmenoval) vyskočil na barovou stoličku, stočil se a ihned usnul.


Po dobrém obědě jsem se v drobném dešti vydal asi na 15 km okruh. Mapu jsem neměl. Pamatuji se jen na jména obcí Běleč, Liteň a Vlenice. Když jsem posléze uviděl na kopci golfové hřiště a v dáli za ním nad lesy majestátní věže hradu Karlštejna, věděl jsem, že můj cíl, tedy železniční stanice Karlštejn, je v mnou dostupné lokalitě.

Závěr výletu, kromě zdravotně-tělesných požitků, přinesl i ovoce jiné. Někdo má v tomhle počasí těžké deprese, nebo bolesti hlavy. Snad to bylo tím mrholením a možná také jablečnými orgiemi, které jsem pořádal díky alejím jabloní podél cest. Má hlava kupodivu začala produkovat verše takovou rychlostí, že jsem si je na rozmoklý papír obyčejnou tužkou musel zapisovat, abych je nezapoměl. Ukázka je na konci článku.

A ještě nakonec.
Založím možná OPTK (Odowakarův příležitostný turistický klub) pro každého, kdo se chce přidat, když rodina zrovna nebude mít čas, abych zase po tom Božím světě nebloudil sám.

Říjnová sobota

Takže je podzim, - řekla cesta.

Zablácená jsem dozlata.

Když po mě jezdí lidé z města,

mají vždy kola od bláta.

Deštníky-houby na mě rostou,

prý je už podzim. No, já vím!

Potoční býlí s vůní prostou

soupeří s vanem jablečným.

Mlha mě k ránu vždy o kus zkrátí,

v šál halí moji krajnici

a říjen počal bubnovati

prstíky deštěm vonící.

Letos jsem prošvihl kde co...

...a také narozeniny ukulele!

23. 8. 1879, tedy před 131 lety, loď Ravenscrag s portugalskými přistěhovalci z ostrova Madeira, po dlouhých čtyřech měsících cesty, nakonec přistála v Honolulu.
Na oslavu jejich příjezdu si Joao Fernandes půjčil od přítele braguinhu, seskočil z lodi na molo a začal hrát lidové písně z jeho rodné země. Havajané, kteří se přišli podívat do přístavu, byli velmi překvapeni rychlostí prstů hudebníků na hmatníku nástroje a nazývali nástroj "`ukulele", tedy v překladu "bleší skákání". Později čtyři z Portugalců upravili braguinhu a začali s výrobou nového nástroje.
Tak zní jedna z více legend o zrození hudebního nástroje a jeho názvu - ukulele.

V 'ukulele jsou zkombinovány prvky z cavaquinho z Portugalska a braguinhy a rajão z Madeiry, poblíž Kanárských ostrovů.

Cavaquinho (jinak také machimbo, machim, marchete, machete) vypadá jako malá kytara se čtyřmi strunami. Jeho staré ladění bylo DABE. Portugalští námořníci na svých cestách v 15. a 16. století šířili cavaquinhos k jiným kulturám a ovlivnili tím na Maderiře braguinhu, brazilské cavaquinho a tím později i ukulele na Havaji.

Rajão pocházející z Madeiry má 5 strun a jeho ladění DGCEA se stalo základem ladění dnešní ukulele.

Havajské sopránové ukulele má 4 struny stejně jako braguinha, ale je naladěno GCEA. Tedy bez jedné struny stejně jako rajão.

Bohemia Cantat 2010 a už... je po :-((

Tak už je opět po Bohemce ...
Narozdíl od minulých let, se letos festival konal v Centru Babylon Liberec.
Přesto výběr pracovních ateliérů nebyl nezajimavější než jindy:

Ateliér 1
Stará hudba
sbormistr: Hugo Robert
Johann Sebastian Bach (1685-1750): Moteto „Jesu meine Freude" (BWV 227)
Felix Mendelssohn Bartholdy (1809-1847): Moteto "Ehre sei Gott in der Höhe"

Ateliér 2
Sborová dramatická tvorba
sbormistr: Galatenko Jurij/Yurii
Georg Friedrich Händel (1685-1759): oratorium Mesiáš (Messiah - 1742 - HWV 56) – Aleluja (Hallelujah)
Bedřich Smetana (1824-1884): Prodaná nevěsta (úvodní sbor „Proč bychom se netěšili“)
Giuseppe Verdi (1813-1901): Nabucco (sbor Židů)
Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791): Requiem (Lacrymosa)
Antonín Dvořák (1841-1904): opera Dimitrij (1882/1894 - 5. výstup – „Hle, vzešlo zlaté slunce“)

Ateliér 3
Inspirace pravoslavnou hudbou (česká soudobá tvorba)
sbormistr: Válek Roman
Martin Jakubíček (*1965)
Marie (napsáno pro Slovanskou epopej) pro SSATB a čtyřruční klavír
Předehra pro sbor

Ateliér 4
Vítr ze severu (skandinávská hudba)
sbormistr: Hájek Michal
Gunnar Eriksson (arr.): To The Mothers in Brazil/Salve Regina
Sven-David Sandström: To see the World
Thomas Jennefelt: Warning to the Rich (Výstraha boháčům)

Ateliér 5
Jazz
sbormistr: Hána Luboš
Paris Rutherford – Wake Up
Kirby Shaw – It´s a Bepop
Kirby Shaw – Sing Me a Swing Song
Luboš Hána – Směs písní Josefa Kainara

Ateliér 6
Spirituály a gospely
sbormistr: Wise Raymond
This Is The Day - arr. Arvis Strickling-Jones
Lord I Love You, Yes I Do - arr. Raymond Wise
I Opened My Mouth To The Lord - arr. Raymond Wise
Make A Joyful Noise - arr. Raymond Wise
He’s Counting On You - arr. Raymond Wise
Shine Thee Light - arr. Raymond Wise

Letošní Bohemka pro mne měla trochu jiný hudební charakter. Po delším váhání nad náplní ateliéru, byla má přihláška odeslána do atelieru č. 1.
Ale hudba mě pohltila letos stejně jako při loňských Martinů "Pampeliškách". A přitom úplně jinak (to nejde vysvětlit, to se musí zažít!)!
Dirigent pan Robert Hugo byl na nás zpočátku krapet drsnější, to ano. Nakonec z nás však při koncertech vykřesal co se dalo. A říkám Vám, cvičit to ještě týden, tak by se Bach ve své skladbě snad i poznal.

Zkouška skladby J.S.Bacha
v radničním sklípku- Atelier č.1 a Robert Hugo


A jako každý rok se začíná dostavovat "syndrom Bohemka"-viz Také se ti v hlavě pořád přehrává nějaký magneťák? a co mě po loňské Bohemce sdělila Qlarinka http://qlarinka.blog.cz/0909/bohemia-cantat-2009#comment64843536
Kdo nezažil, nepochopí!

"Syndrom Bohemka"
Příznaky opravdu připomínají magnetofon, který v hlavě stále přehrává to, co jsme se za tři festivalové dny naučili a potom koncertně provedli. Diagnoza odeznívá jen zvolna. Je doprovázena euforií někdy velmi, velmi radostnou, jindy nostalgicky-zádumčivou. S příchodem poštou zaslaného balíčku s nahrávkou festivalových koncertů na CD se, v 99% případů onemocnění touto zákeřnou a úpěnlivou chorobou, dostavuje recidiva, která trvá až do dalšího festivalu Bohemia Cantat.
Ale normálními léčebnými metodami to léčitelné není!!

Lékařským odborníkům a kapacitám všeho druhu doporučuji případy při výskytu tohoto syndromu zkoumat. Dále navrhuji provést studii vlivu "syndromu Bohemka" na lidi s návykem na alkohol, ale myslím že i na této bázi je boj s chorobou předem prohraný... :-))
-----------------------------------------------------------------------

Teď zrovna se mi v hlavě začíná ozývat zoufalé a přitom nádherné Gúúúte Náácht, Gúúúte Náácht!
Ráno mě přepadla "Karviná" od Ivana Hlase.
A před hodinou se mi v mysli rozjel jakýsi hromadně nacvičovaný gospel, při němž jsem měl co dělat, abych se před kolegy v práci nezačal kývat ze strany na stranu a tleskat rukama nad hlavou.............

Jak to bouzouki s ukulele sluší!

Přišla doba dovolených.
Po polo-rekreačním sborovém soustředění v Železné Rudě nás čekalo ještě horké Řecko a našemu povědomí dosud neznámý, stále zelený ostrov Samos. Nejsme zrovna na pláži rožnící se typy a tak, kromě zaplacených výletů, jsme vyráželi ještě na výlety pěšo - autobusové (kombinace s taxikem se nám moc nevydařila a byla drahá). Někdy ke zděšení (a snad ne k pohoršení) českých turistů z naší cestovky. Prostě a jednoduše na nás bylo nahlíženo jako na naprosté cvoky, když jsme zdolávali 15 a více km v 38 stupních tepla a v horského terénu! Proč jsme si jako ostatní nepůjčili auto a nedojeli tam? Ale ty snímky ostrova z lesních a horských stezek stály za to!

Tolik na úvod. Při návštěvě nádherného města Pythagoria (Opravdu tu žil Pythagoras!) jsme při ranní návštěvě místní pevnosti zatoužili po troše kávy. Cestou do centra za účelem nalézt tavernu, kde bychom vypili frapé, jsem v úzké uličce narazil na celkem nenápadně se tvářící krámek s upomínkovými předměty. Po shlédnutí poznámky na vývěsním štítě "musical instrument" jsem začenichal jako pes a vzal za kliku. Bylo zavřeno...
Nicméně pohled skrz sklo dveří stál za to!

Množství krásně vykládaných lidových nástrojů bouzouki různých velikostí zavěšených na zdi, mě ohromilo. Nějaký kolemjdoucí dobrý muž mě utěšil, že ač je sobota, přece jen otevírají v 11 hodin. To bylo asi za hodinu a půl. Ten zbývající čas jsem přečkal při kávě velmi netrpělivě. Po té jsem se vrátil dychtivě ke krámku. Paní prodávající byla milá a vstřícná. Nechala mě i trochu brnknout vypůjčeným trsátkem na zdvojené struny bouzouki (Teď se hodily základy na mandolíně!). Na odborné dotazy, ladění a druhy bouzouki mě však doporučila na manžela, který byl výrobcem nástrojů. A jak jsem se dočetl na plakátku před krámem i zpěvákem a hráčem na bouzouki při večerních představeních v místních restauracích.
Po shlédnutí cenovek visících od nástrojů mi bylo jasné, že mé devizové prostředky nepokryjí nejkrásnější a největší nástroje, jejiž zvuk mě dojímal z nahrávek na CD. Vyzkoušel jsem tedy maličký, též barevně vykládaný nástroj, zavěšený ve spodní řadě. Ostřejší ale relativně silný zvuk mě překvapil! Měl tři zdvojené struny d-a-d, přičemž ta spodní byla zdvojena v oktávě. A hlavně všichni tito drobečkové ze spodní řady ladili! A také jsem věděl, že tuhle sumu na cenové cedulce bych snad přece zaplatil!

Bylo nutno počkat do konce pobytu. Jestliže se po návštěvě Turecka ukáže, zda naše soukromé účetníctví není "turecké hospodářství", prostě jestli vyjdeme, tak si bouzouki budu moci pořídit. Také jsem nic nenechal náhodě a zaúkoloval asistentku naší cestovky. K mé úlevě zjistila, že nástroj mohu vzít do letadla jako spoluzavazadlo, pokud bude ve futrálu. Co kdybych strunou škrtil pilota?
Poslední výjezd autobusem do města Pythagoria měl pro mne trochu slavnostní ráz.
Výrobce pan Jiannis Loulourgas měl tentokrát už ráno otevřeno a byl přítomen. Přes jazykovou barieru - on uměl anglicky a já bídně bez slovní zásoby, jsme se domluvili. Koupil jsem nejmenší z rodiny bouzouki - baglamas. Školu v řečtině ale s notami, které jsou naštěstí po celém světě stejné a sadu strun, jsem dostal od pana Loulourgase zdarma.
Na letišti proběhlo odbavení i s maličkým futrálkem bez problémů. Pouze jeden z "účastníků zájezdu" se mě při čekání v tranzitu zmateně optal: "To vezete loveckej salám ve futrálu?..?"
Co říci více?
O tom hovoří srovnávací fotografie s ukulele, kterou jsem naaranžoval po příletu domů.
A videa, která jsem nalezl na YouTube:
http://www.youtube.com/user/tubeminstrel#p/u/54/5p9rlQHM8oU
http://www.youtube.com/user/tubeminstrel#p/u/166/yd5vlM_hFC4

Baglamas hraje moc pěkně. I když si asi ještě dlóóuho nebrnknu "Zorbu" v patřičné rychlosti.

Ale stejně!
Jak to bouzouki s ukulele sluší!

Ten žár, ten žár...

Já vím, že ta slova v jednom z překladů opery Carmen vyjadřují něco jiného. Ale v poslední době je vedro úmorné. Ovšem včera mě "uspokojila" statistická data.
Posuďte sami:

Nejvyšší teplota na území Asie byla zaznamenána ve městě Tirat Tsvi (Tirat Zevi) v Izraeli. 21.6.1942 tu naměřili 53.9^oC ve stínu. Tirat Zevi leží na souřadnicích 32°25'N a 35°32'E v „nadmořské“ výšce -220 m.n.m. Jiné údaje udávají jako nejteplejší místo město Jacobabad v Pákistánu nebo některá místa v Íránu. Ve všech těchto oblastech můžou letní teploty přesáhnout magickou padesátku.

Tak si říkám, co je proti tomu mých mizerných 32 stupňů v práci?

Letní slunovrat 2010

Letní slunovrat nastává v den, kdy paprsky slunce dopadnou kolmo na obratník Raka. U Slovanů to byl jeden z nejdůležitějších svátků. Podle astronomických dat připadá letní slunovrat na 19. - 22. červen. V roce 2010 až 2014 to bude 21. června. Výjimkou je rok 2012, kdy slunovrat bude již 20. června.

Slunce vstoupí v pondělí 21. června ve 13:28 středoevropského letního času do znamení Raka. A tím začíná astronomické léto.

Na každoroční pomyslné dráze dosáhne Slunce nejsevernějšího bodu a začíná jeho cesta zpět k rovníku. Bude nejdelší den v roce a naopak nejkratší noc. Slunce vstoupí do trojice letních znamení Raka, Lva a Panny. Slovo slunovrat u nás vzniklo podle ročního pohybu vycházejícího Slunce nad obzorem. Slunce dospělo k nejsevernějšímu bodu východů a západů a opět se vrací po obzoru na jih. Na nejjižnější bod své dráhy dospěje v zimního slunovratu.

A teď bych k zítřejšímu dni přidal něco ze šuplíku:

Léto

V rozlehlém stavení Přírody

nebeská kamna sálají.

Jen jitro, dole u vody,

v mlze se smáčí potají.

Poledne v žáru čas svůj vleče

po zaprášené silnici

a večer nikam neuteče

pod hvězdnou střechou vonící.