Laskavý čtenář nechť promine… Ale opravdu se tímto pojednáním nechci nijak vměšovat autorovi do rozsáhlé encyklopedie kdesi na internetu „O sborech a sboristech“. Nicméně musím pohovořit o jedné sborové podčeledi, která se vyskytuje v celém pěveckém sboru bez ohledu na pohlaví, zařazení do zpěvných hlasů, či věk sboristy.
Je to živočišný druh sboristů hrajících na různé hudební nástroje. A to občas i na veřejnosti! Tuto podskupinu sboristů můžeme dělit na kytaristy, zobcové a příčné flétnisty, klavíristy, hráče na pilu, na hřeben, foukací harmoniku atd. Pamětníci si vypráví, že v historii sboru se objevoval i kontrabas!
Hráči jsou ve sboru oblíbeni za účelem doprovodu k „rekreačnímu“ zpěvu na sborových večírcích, mejdanech, oslavách a samozřejmě na sborových zájezdech. Přestože se naleznou pro tento druh produkce i kritické hlasy typu: „Já myslel, že když XY nejede na zájezd, tak tu nikdo řvát nebude“, nic nemění na tom, že se u zájezdového autobusu pravidelně objevují ženy i muži nesoucí pouzdro s jejich drahocenným nástrojem.
Nejkvalitnější hráči mají potom tu čest být vyzváni sbormistrem k doprovodu sborových skladeb na koncertě, pokud to vyžaduje styl a efekt dotyčné skladby.
Po mém vstupu do sboru, absolvování několika již zmíněných „nekoncertních“ akcí a sborových zájezdů, mi cosi říkalo, že bych měl také přispět svou troškou do mlýna a uplatnit své šumařské zkušenosti z minula. Vrozený ostych mi nedovoloval zařadit se mezi kytaristy. Vždy jich bylo ve sboru více, než vrabců na střeše a o kvalitě hry některých jedinců, značně převyšující tu moji, se nedalo pochybovat. Zvolil jsem tedy na začátku nástroj jiný. Mandolínu. Důvodů bylo několik. Mandolína má stejné ladění strun jako housle. A na skřipky (ó jé) jsem přeci v útlém věku celých pět let chodil do li-, do li-, (Hallo Dolly!) do lidušky! Díky tomu nyní člověk alespoň věděl, které noty hraje. Důvod druhý byl spíše praktický. Některé sborové zájezdy bývají tak organizačně nabité, že na večírek se spřáteleným sborem, či na nějaké mejdanění nezbývá čas. To potom zklamaným nosičům těžkých kytarových futrálů nezbývá, než svůj poklad vláčet bez užitku tam i zpět. Po zhodnocení marně vynaložené námahy nechávají někteří hráči pro příště svého hudebního miláčka raději doma. Je to škoda. Naopak malý a lehký hudební nástroj má tu výhodu, že problémy se zbytečným balastem během zájezdu se minimalizují. V případě absence „hudebních hrátek“ takový nástroj téměř nepřekáží.
Přes všechny klady mandolíny jsem toužil po malém hudebním nástroji bez hlasitého cinkavého zvuku, jehož hlas by moc nečněl z kytarového pléna, ale naopak by se s ním příjemně pojil. Též by mohl být snadno ovladatelný. Něco jako malá cestovní kytara. A osud byl ke mně milostivý.
Již léta obdivuji miniaturní banja s bublavým až štěkavým zvukem, na kterých proháněli své prsty Georgie Formby, František Turek a Kapitán Kid. Z internetových stránek posledního z nich jsem se posléze dověděl, že se jedná o ukulele banjo. A byl to opět internet, kde jsem zjistil, že toto banjo je vývojovou odnoží malého čtyřstrunného, kytaře podobného hudebního nástroje se jménem – ukulele.
Jednoho červencového dne jsem se dostavil k odjezdu na rekreační sborové soustředění do Bulharska s maličkým futrálkem pod paží a s desítkou pro mě nových základních akordů v hlavě. U autobusu se to již hemžilo postavami obtíženými zavazadly. Po vzájemných pozdravech jsem u těch „hrajících“ několikrát zaregistroval protažený obličej s poznámkou : „Co to jééé?“ To ještě netušili, že budou muset mou hru poslouchat téměř každý večer.
Večerní sedánky pod širým nebem v kytaro-ukulelovém opojení, často doplněné dobrým bulharským vínem, mi poskytly tak potřebnou základní praxi a sehrání s kolegy kytaristy. Záhy se však projevily některé záporné vlastnosti levného sopránového ukulele. Nástroj se nedal naladit tak, aby lahodil mému sluchu! Nouzové korekce intonace nástroje sirkami a přizpůsobení stylu hry silonovým strunám však udělali své. Takže jsem nakonec celkem úspěšně ladil s mým „kytařím miminkem“dohromady s jeho objemnějšími šestistrunnými příbuznými, čímž jako bychom byli přijati do tohoto hudebního společenství.
Ale ještě dlouho po zájezdu jsem od kohosi zaslechl úsloví, které se naštěstí nevžilo -„falešný jako ukulele“.
Varování!
Hra na ukulele způsobuje závislost!
Mimochodem, víte o tom, že ukulele:
- v letošním roce oslavilo své 130 narozeniny?
- má, kromě jiných, 4 základní velikosti a 3 běžně používaná ladění?
O tom, kterak jsem k ukulele přišel, o mých trampotách začínajícího ukulelisty a o uznání tohoto malého nástroje v kolektivu pěveckého sboru, jsem se již zmiňoval v článku "O ukulele 1. - v pěveckém sboru "
V milém prostředí krámku v centru Regensburgu (SRN) jsem strávil laděním a prohlížením ukulele skoro dvě hodiny (!) s laskavou pomocí majitele pan Kurta Meimera....
... a nakonec jsem koupil nástroj nejen ladící a dobře sedící v mé ruce, ale i dostačující mé finanční hotovosti v € - nádherné ukulele koncertní menzury Lanikai CK-C!
