Událost, která otřásla Havají

Malý drobek velikostí, ale dnes již dosti rozšířený takřka ve všech zemích. Jak šly roky, tak přívalové vlny jeho popularity zaplavovaly střídavě kontinenty skoro celého světa.

Před 140 lety dorazila na Havaj loď, která přepravovala přistěhovalce z malého portugalského ostrova Madeira. Tři truhláři, kteří se vydali na cestu - Augusto Dias, Jose do Espirito Santo a Manuel Nunes - vše změnili vytvořením ukulele.

23. 8. 1879 loď Ravenscrag s portugalskými přistěhovalci z ostrova Madeira po dlouhých čtyřech měsících cesty nakonec přistála v Honolulu na Havaji.

Na oslavu jejich příjezdu si João Fernandes půjčil od přítele braguinhu, seskočil z lodi na molo a začal nadšeně hrát lidové písně z jeho rodné země. Havajané, kteří se přišli podívat do přístavu, byli velmi překvapeni rychlostí prstů hudebníka na hmatníku nástroje. Nazvali nástroj `ukulele, tedy v překladu "bleší skákání". Později tři z Portugalců upravili braguinhu a začali s výrobou nového nástroje.
Tak zní jedna z více legend o zrození hudebního nástroje a jeho názvu - ukulele.

Augusto Dias, Jose do Espirito Santo a Manuel Nunes ...
Spolu s Manuelem Nunesem byli Jose do Espirito Santo a Augusto Dias úplně prvními tvůrci ukulele. Dias je však první výrobce ukulele na Havaji, o kterém existuje záznam. V adresáři Honolulu z roku 1884 je uveden Augusto Dias, výrobce kytar a nábytku, který žije a pracuje v čínské čtvrti na ulici 11 King Street. Kromě svých dovedností při stavbě krásných nástrojů byl Dias talentovaným hráčem ukulele. A byl i mezi těmi, kdo bavili krále Davida Kalakaua v královském bungalovu v paláci Iolani.
V ukulele jsou zkombinovány prvky z cavaquinho z Portugalska a braguinhy a rajão z Madeiry.

Cavaquinho (jinak také machimbo, machim, marchete, machete) vypadá jako malá kytara se čtyřmi strunami. Jeho staré ladění bylo DAHE. Portugalští námořníci na svých cestách v 15. a 16. století šířili cavaquinhos k jiným kulturám. Ovlivnili tím na Maderiře braguinhu, brazilské cavaquinho a tedy později nepřímo i ukulele na Havaji.

          Rajão pocházející z Madeiry má 5 strun a jeho ladění DGCEA 
         se stalo základem ladění dnešní ukulele.

Havajské (sopránové) ukulele má 4 struny stejně jako braguinha, ale je naladěno GCEA (C - ladění). Tedy bez jedné struny stejně jako rajão.
Na výšiny slávy se snad poprvé ukulele dostalo hlavně díky výstavě v roce 1915 v San Francisku. Byla to Panamsko – pacifická mezinárodní expozice na oslavu dokončení Panamského průplavu, kde s velkým úspěchem ukulele prezentovali hudebníci v havajském pavilonu. Tím nastal obrovský boom ukulele ve Spojených státech na počátku 20. století.

A jak šel čas, vyvíjela se různá ladění ukulele - D, G, Es, F,... A i různé modifikace tohoto hudebního nástroje - soprán, sopranino, koncertní, tenorové, šestistrunné, osmistrunné, tahitské, guitalele, banjolele všech možných velikostí, poloakustické a elektrické ukulele...

Ještě jsem na něco zapoměl? A jaký asi bude další vývoj ukulele v dějinách?

Z pohledu jiných hudebních nástrojů, je to dítě - teprve stoleté.

A jak už jsem někde psal - na ukulele se dá hrát skoro všechno, je levné, přenosné, skladné, má příjemný zvuk, je sólovým i orchestrálním nástrojem a...a vejde se do kamen!

V současnosti právě u nás probíhá velká renesance popularity ukulele.

7. CZ Ukulele festival 2019 v Úněticích

            
            Zdroj: Moje další blogy

https://otakarvagner.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474786

            https://otakarvagner.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=724639

            

            Další prameny: Wikipedia a The Ukulele Hall of Fame Museum, 

            foto - http://www.atlasofpluckedinstruments.com a moje

Střípky ze šuplíku historie 1. – Prababička byla akční!

Předkové byli v lecčems senzační! Určitě se uměli o sebe lépe postarat než my, přičemž neměli tolik "vymožeností" a prostředků jako máme dnes. Ale jinak to byli úplně stejní lidé, jako my dnes. Se svými radostmi i starostmi...

 

Moje maminka se narodila v Sarajevu. Ale rodiny obou rodičů měly převážně české kořeny. Jak k tomu vlastně došlo?

Musím začít prababičkou. Nikdy jsem ji sice nepoznal, ale myslím, že její příběh není nezajímavý.

Prababička Marie byla z Uherského Hradiště. Narodila se roku 1864 v rodině sedláka. Z jejího vyprávění vyplývalo, že měla ještě bratra a sestru. O těch však nikdy moc nemluvila. Ona sama byla velice rázná, energická a pilná bytost. No prostě, dovedla se asi na gruntě řádně ohánět!

Když ji bylo 16 let, domluvili rodiče sňatek dcery se sice bohatým, ale starým vdovcem. Co dělat? V den námluv věděla Marie najisto, že musí natruc rodičům vzít svůj život do vlastních rukou. Když nemilý ženich vcházel do dveří domu, vyskočila s uzlíkem nejnutnějších věcí oknem. Na pár hodin se skryla u své kamarádky. Půjčila si od ní několik zlatých a potom rychle na nádraží!

Odjezd vlaku stihla jen taktak. Cesta však už probíhala v klidu. Když se po nějakém čase ocitla na nádraží ve Vídni, zaujalo ji na vývěsce s inzeráty oznámení, že „...se hledá mladé děvče jako pomocná síla do domácnosti...“. Před nádražím si najala kočár. S uzlíčkem osobních věcí si sedla na lavici a udala kočímu adresu uvedenou v inzerátu. „Kdyby to jen vyšlo.“, myslela si cestou kočárem na Klosterneuburgstrasse. Právě tam mělo být její nové pracoviště. Nechala zastavit kočár na rohu. Vešla do domu a zazvonila u dveří. Cítila, že v ní opět vítězí její silná povaha.

Když se Marie představila paní, co stála mezi otevřenými dveřmi, pravila: „ Milostpaní, jestli o mě opravdu máte zájem, tak za mě, prosím, zaplaťte kočár, který stojí dole. Slušná děvčata po ulicích sama nechodí.“

„A já už nemám ani groš...“, dodala ještě.

Bylo vyřízeno! Paní se zřejmě rozhodnost děvčete zalíbila. Samozřejmě ji přijala a myslím si, že byly během těch pár let, co tam prababička Marie sloužila, obě spokojené.

Když začal za Marií docházet mladý zámečnický tovaryš Antonín a když se jim roku 1877 narodil první syn stejného jména jako jeho otec, pomohla jim paní se svatbou.

Antonín pocházel z Vysočiny od Poličky. Do Vídně přišel vandrem. Ve Vídni však novomanželé zůstat nechtěli.

Tehdy se Bosna a Hercegovina vymanila z područí Turecka a toto území zabralo Rakousko – Uhersko. Oba novomanželé tedy odešli, jako mnoho mladých lidí v té době, do Bosny. Protože zde Rakousko budovalo železniční tratě, bylo tu možno lehce najít obživu u železnice.

Praděd Antonín se stal průvodčím. Konduktérem, jak se tehdy říkalo. Často se stěhovali podle toho, kde bylo právě zapotřebí a kde se dalo výhodněji žít. Napevno zakotvili až roku 1900 v Sarajevu. Tam se jim narodilo dalších 11 dětí.

Prababička Marie. Praděd Antonín v železničářské uniformě.

 

Pro illustraci dobová fotografie, kterou mám rád. Moje babička Gizela ( v horní řadě druhá zprava) před nádražím v Sarajevu při vítání mocnáře.

A co druzí prarodiče? To zase až někdy příště.

Zdroj: Použit můj článek z 15. 05. 2019 na Blog iDnes, foto z rodinného archivu

Ohnivé babí léto budiž pochváleno!

(mojefoto)

Doba, kdy ohnivost letošního léta jen s námahou hasne! 

Teď je pro mne ten nejkrásnější čas.

I když je příroda dost zdevastovaná žárem a jen pomalu se obnovuje. 

Každou přeháňkou se po malých krůčcích dostává blíže normálu.

Jenže co je vlastně normál?

(mojefoto)

Tak užiji radši slova obvylý stav přírody v této části ročního období.

Včera jsem byl v lese. Les už opět začíná dýchat svými vůněmi! 

To nebylo letos možné zažít ani na horách. Vyschlé potoky a potůčky prostě netekly. Tím pádem mi tam scházela ona nádherná trpká směs vůní vodní květeny.

Podzimní nostalgie se zatím ještě nekoná. Prostě prodloužené, trochu paralyzované léto.

Dny jsou zatím ještě většinou příliš křišťálově slunečné. To nostalgické, doufám, příjde až tak za čtrnáct dní. A proto bych rád použil nějakou básničku nostalgickou jenom lehce. Spíše rozvernou. 

 Po padesátce

(mojefoto)

Tak už tě v noci nebudí
ten sen o bílé pyramidě,
jež snil jsi, když ti bylo téměř dvacet.
Vždyť život neřekl nám ještě tacet
a v trávě bosé nohy nestudí.
A ženy?
Ó ženy! Stále se ti líbí.
A mláďátka?

No, to by byla fraška!
A proč má muž ze sebe dělat šaška,
když mládě upřímně ho stejně nepolíbí?
Ale zralá žena!
To není jen tchýně
a také nemusí být nutně důchodkyně.
No, abych nepovídal
a nedělal s tím fraky.
Tak, milé dámy,
jsem tu ještě taky!
©O.V.
Zdroj: Báseň vznikla asi před osmi lety a byla uveřejněná roku 2015 na Blogu IDnes

Posázavský pacifik

Když údolím se řítí Posázavský pacifik
stezkou ocelových nítí, lesklejší než čepel dýk.
Já se v téhle chvíli cítím zase jako uličník,
když údolím se řítí Posázavský pacifik. 

Stojím na kolejích ve Vraném nad Vltavou...

Takhle nějak jsem zde po vystoupení z vagónu stával před čtyřiceti lety. Jenomže tenkrát na zádech usárnu a na hlavě šedý stetson. Tak se tomu dělo téměř každoročně s prvním jarním dnem. Vítaly mě zde zvonící koleje, po kterých jsem se vydal podél Vltavy a hlavně kolem Sázavy. Přes celý víkend jsem v osamění šlapal po kolejích i podél nich. Později to byli kamarádi z kapely s příznačným jménem "Sázava", se kterými jsem jezdil na vandr k Prosečnici do Hornopožárských lesů. To bylo něco! Romantické kaňony kousek od civilizace. Byly to vlastně staré opuštěné lomy perfektně ukryté před zraky kolemjdoucích, zarostlé zelení keřů a stromů... Snad jen dva kilometry od trati. Ale byl tam klid a nádherná lesní atmosféra.

Dnes je mým zavazadlem aktovka s projektovou dokumentací, poznámkovým blokem, svinovacím dvoumetrem a digitálním fotoaparátem. Můj vous za ta léta ztratil původní tmavě ryšavou barvu. Ale šedivá snad cti netratí. Občas si někdo z kamarádů vzpomene, že mě kdysi viděl s cigaretou. Většinou se mě snaží namluvit, že musím asi hodně kouřit, když mám šedý knír mírně do žlutoruda. No a mě to dá potom hodně práce dokázat, že je to moje původní barva vousů prokvétající skrz šeď. Opravdu. Už šestý rok nekouřím!

Fotografuji si nádražní budovu i perón. Později z profesních pohnutek i zařízení dopravní kanceláře, telefony a přístroje na stole výpravčího. A po prohlídce interiéru objevuji a čtu na zdi přede dveřmi dopravní kanceláře desku:
VÝZNAMNÝ OBJEKT POSÁZAVSKEHO PACIFIKU
Železnicní trať z Prahy přes Vrané nad Vltavou (s odbočkou do Dobříše) a Čerčany do Světlé nad Sazavou, nazývaná Posazavský pacifik byla postavena po částech v letech 1881 - 1903.
Účel jeji stavby byl hospodářský, proslavil ji však specifický český fenomén - tramping, rozvíjející se zejména v první polovině 20. století.
Na trati se do dnešních dnů dochovaly mnohé objekty dokládající svébytné kvality dobového řemesla.
Jde o zděné staniční přijímací budovy i nádražní restaurace, dřevěné pavilóny skladů a záchodků, stavědla, výtopny tunely, mosty,
mechanická návěstí i semafory ap. Jejich kvality se sice neliší od podobných na dalších lokálních tratích, ve spojení s historií trampského hnutí a hodnotou krajiny, která trať lemuje, nabývají zvláštního významu, hodného ochrany.
Záleží na nás všech, zda trať Posázavského pacifiku čeká v budoucnosti devastace, lhostejná bezduchá modernizace nebo citlivá obnova původniho stavu, doprovázená třeba i přemístenim technologicky zastaralých prvků do jedné či dvou stanic zařízených coby železniční muzea.
Dokumentaci o objektech a životě Posazavského pacifiku shromažďuje Muzeum umění (a designu) Benešov.

A co říkají další prameny na internetu o úseku trati, kam jsem jezdíval?
Jako první se začala budovat trať, kterou dnes nalezneme v jízdním řádu pod označením 210, Praha – Vrané nad Vltavou – Čerčany s odbočkou ze Skochovic do Dobříše. Jejím nejstarším úsekem se stala roku 1881 trať z Vršovic (dříve Nusle) do Modřan. Důvodem pro stavbu dráhy byl hlavně dnes zaniklý modřanský cukrovar. Teprve později bylo rozhodnuto trať prodloužit dále do Posázaví. Následně byla tedy v roce 1897 otevřena trasa Čerčany – Prosečnice (kdysi Požáry). Ve stejném roce byly slavnostně otevřeny také úseky Modřany – Vrané nad Vltavou – Dobříš a dále Prosečnice (resp. Požáry) – Jílové u Prahy. Zbývající a stavebně nejnáročnější úsek Jílové u Prahy – Skochovice byl dokončen v roce 1900. Na stavbě se podílelo mnoho předních stavitelů nejen z tehdejšího Rakouska-Uherska (J. Muzika, J. a V. Kovaříkové, O. Žiwotský, J. Hrabě), ale také z Itálie, kteří měli zkušenosti se stavbou železnice

 v náročném skalnatém terénu.
Realizace trati umožnila obrovský rozvoj celé oblasti Posázaví a Brd. Původně měla velký hospodářský význam (přeprava dřeva z okolí Dobříše, zásobení modřanského cukrovaru nebo papíren ve Vraném nad Vltavou, obsluha kovohutí Mníšek, doprava materiálu z lomů a skláren na trase). Velmi také dopomohla růstu turistického ruchu v Posázaví, v okolí Dobříše a celých Brd. Na začátku století se stala důležitým článkem v rozvoji trampingu v okolí Prahy, protože zpřístupnila romantické scenérie těchto oblastí.

Nic. Jen mě tak napadlo, jak dalece stavba na této trati zasáhne do romantických zákoutí Posázavského pacifiku. Doufám, že to dopadne dobře. I když starý Posázavský pacifik to už patrně nebude.

PS.: Stetson mi před časem sežrali moli. No, a na opravdovém vandru jsem už nebyl 25 let...

Zdroj: Foto kromě první internet, video YouTube

                       Uveřejněno také na blogu IDnes

Dnes je Světový den Ukulele!

Dnes 2. 2. 2016 je již 5. světový den UKULELE.  

Vezmu ukulele a pak začnu hrát...  

HAPPY WORLD UKULELE day!

Prosím připojte se s námi po celém světě k oslavě světového dne UKULELE!
Ukulele je skutečně globální nástroj a spojuje lidi po celém světě. Jak Jake Shimabukuro, virtuós na ukulele, říká, ukulele je  "nástrojem míru."

Dejte současný svět dohromady skrz čtyři struny!

 Zdroj: YouTube, obrázek FB

Sopraninové ukulele a další stádium progresivní UAS

Mám problém...

Koketuji s tím, že bych si pořídil další ukulele. 

No řekněte, není rozkošné?
http://youtu.be/nSh4JBHszxc

Riskoval bych tím, že budu spát pod mostem. Moje rodina by se na páté ukulele vpořadí patrně netvářila zrovna dobře...



A také moje chronická nemoc UAS by se tím vícenásobně prohloubila - viz pojednání :
http://odowakk.blogspot.cz/search?q=uas

Ale...tahle nádherná věc má pouhých 40 cm!




A jak se vlastně balí miniukulelisté na dovolenou?
http://youtu.be/S0ohe9Ybzk4

Ach, jóó... 
http://youtu.be/WAaGXOdpdRM 


 

Prameny: obrázky z internetu, YouTube, http://ukeshop.cz

Otakar Brousek st. + 14.3.2014

Pamatuji si na to, že jsme před dvěma léty v divadle ABC v Praze k zahájení XV. Všesokolského sletu hráli ochotnicky Prodanou nevěstu. 
Seděli jsme o přestávce divadelním klubu u baru a to s tímto pánem (a vlastně křestním jménem mým jmenovcem) vedle sebe, popíjeli pivo a on, pro mne mistr herectví s nádherným hlasem, mi s úsměvem vykládal jak se mu naše amatérská sokolská Prodanka moc líbí.
 
Tento pán mě dnes moc zarmoutil...