Stojím na kolejích ve Vraném nad Vltavou...
Takhle
nějak jsem zde po vystoupení z vagónu stával před čtyřiceti lety.
Jenomže tenkrát na zádech usárnu a na hlavě šedý stetson. Tak se tomu
dělo téměř každoročně s prvním jarním dnem. Vítaly mě zde zvonící
koleje, po kterých jsem se vydal podél Vltavy a hlavně kolem Sázavy.
Přes celý víkend jsem v osamění šlapal po kolejích i podél nich. Později
to byli kamarádi z kapely s příznačným jménem "Sázava", se kterými jsem
jezdil na vandr k Prosečnici do Hornopožárských lesů. To bylo něco!
Romantické kaňony kousek od civilizace. Byly to vlastně staré opuštěné
lomy perfektně ukryté před zraky kolemjdoucích, zarostlé zelení keřů a
stromů... Snad jen dva kilometry od trati. Ale byl tam klid a nádherná
lesní atmosféra.
Dnes
je mým zavazadlem aktovka s projektovou dokumentací, poznámkovým
blokem, svinovacím dvoumetrem a digitálním fotoaparátem. Můj vous za ta
léta ztratil původní tmavě ryšavou barvu. Ale šedivá snad cti netratí.
Občas si někdo z kamarádů vzpomene, že mě kdysi viděl s cigaretou.
Většinou se mě snaží namluvit, že musím asi hodně kouřit, když mám šedý
knír mírně do žlutoruda. No a mě to dá potom hodně práce dokázat, že je
to moje původní barva vousů prokvétající skrz šeď. Opravdu. Už šestý
rok nekouřím!
Fotografuji
si nádražní budovu i perón. Později z profesních pohnutek i zařízení
dopravní kanceláře, telefony a přístroje na stole výpravčího. A po
prohlídce interiéru objevuji a čtu na zdi přede dveřmi dopravní
kanceláře desku:
VÝZNAMNÝ OBJEKT POSÁZAVSKEHO PACIFIKU
Železnicní
trať z Prahy přes Vrané nad Vltavou (s odbočkou do Dobříše) a Čerčany
do Světlé nad Sazavou, nazývaná Posazavský pacifik byla postavena po
částech v letech 1881 - 1903.
Účel jeji stavby byl hospodářský,
proslavil ji však specifický český fenomén - tramping, rozvíjející se
zejména v první polovině 20. století.
Na trati se do dnešních dnů dochovaly mnohé objekty dokládající svébytné kvality dobového řemesla.
Jde
o zděné staniční přijímací budovy i nádražní restaurace, dřevěné
pavilóny skladů a záchodků, stavědla, výtopny tunely, mosty,
mechanická
návěstí i semafory ap. Jejich kvality se sice neliší od podobných na
dalších lokálních tratích, ve spojení s historií trampského hnutí a
hodnotou krajiny, která trať lemuje, nabývají zvláštního významu,
hodného ochrany.
Záleží
na nás všech, zda trať Posázavského pacifiku čeká v budoucnosti
devastace, lhostejná bezduchá modernizace nebo citlivá obnova původniho
stavu, doprovázená třeba i přemístenim technologicky zastaralých prvků
do jedné či dvou stanic zařízených coby železniční muzea.
Dokumentaci o objektech a životě Posazavského pacifiku shromažďuje Muzeum umění (a designu) Benešov.
A co říkají další prameny na internetu o úseku trati, kam jsem jezdíval?
Jako
první se začala budovat trať, kterou dnes nalezneme v jízdním řádu pod
označením 210, Praha – Vrané nad Vltavou – Čerčany s odbočkou ze
Skochovic do Dobříše. Jejím nejstarším úsekem se stala roku 1881 trať z
Vršovic (dříve Nusle) do Modřan. Důvodem pro stavbu dráhy byl hlavně
dnes zaniklý modřanský cukrovar. Teprve později bylo rozhodnuto trať
prodloužit dále do Posázaví. Následně byla tedy v roce 1897 otevřena
trasa Čerčany – Prosečnice (kdysi Požáry). Ve stejném roce byly
slavnostně otevřeny také úseky Modřany – Vrané nad Vltavou – Dobříš a
dále Prosečnice (resp. Požáry) – Jílové u Prahy. Zbývající a stavebně
nejnáročnější úsek Jílové u Prahy – Skochovice byl dokončen v roce 1900.
Na stavbě se podílelo mnoho předních stavitelů nejen z tehdejšího
Rakouska-Uherska (J. Muzika, J. a V. Kovaříkové, O. Žiwotský, J. Hrabě),
ale také z Itálie, kteří měli zkušenosti se stavbou železnice
(mojefoto)
