čtvrtek 30. června 2011

Albert Schweitzer


V poslední době mě zaujal zajímavý, moudrý, humanitně a všestranně založený člověk jménem Albert Schweitzer. Proto jsem se snažil o něm vyhledat alespoň základní údaje. Jeho citáty mě v první chvíli vyrazily dech, jak silně se hodí do dnešních časů a společnosti.

Albert Schweitzer (14. ledna 1875, Kaysersberg v Horním Alsasku, dnes Francie – 4. září 1965, Lambaréné, dnes Gabon) byl německý protestantský teolog, misionář, filosof, etik, varhanní virtuóz a lékař, původem z Alsaska - z prostoru, na který si od nepaměti dělali nárok Francie i Německo. S tím souvisí i Schweitzerova rodná francouzština celoživotně nesoucí poznamenání alsaským německým dialektem. Byl synem protestantského (luterského) faráře v prostředí, kde luteráni byli menšinou v katolickém prostředí. 1893 odmaturoval, vystudoval filozofii - Štrasburk, Paříž, Berlín (doktorát 2.8.1899) a teologii (doktorát 21.7.1900). Současně se stal vynikajícím varhaníkem (interpret zejména Bachova díla). Od roku 1900 kazatelem a vikářem v kostele sv.Mikuláše ve Štrasburku, od roku 1902 docentem teologie. V roce 1904 se rozhodl, že důkladně změní svůj život. Mnozí ho měli za blázna, ale on si prosadil své. V roce 1905 začal studovat medicínu a to na stejné štrasburské univerzitě, kde byl docentem teologie (současně kázal, přednášel a zajížděl i do Paříže se zdokonalovat jako varhaník, koncertuje…) Ke studiu musel mít povolení vlády, která to vyřešila výjimkou v situaci, kdy člen akademického sboru je zároveň veden jako řádný posluchač. Studia medicíny dokončuje 1912, opouští své jisté postavení na univerzitě, žení se a zahajuje nový život… Roku 1913 odjel z Evropy do Afriky a z vlastních prostředků založil v Lambaréné (tehdy Francouzská rovníková Afrika, dnes Gabon) nemocnici, kterou financoval jednak z darů, jednak z prostředků, které vydělával jako varhanní virtuóz prostřednictvím koncertů, na nichž interpretoval varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha.

Je nositelem Nobelovy ceny za mír z roku 1952.

Život Alberta Schweitzera v datech

  • 1875 14.ledna se narodil evangelickému faráři Louisi a matce Adéle, roz. Schillingerové v Kayserbergu. Rodina se záhy stěhuje do Gunsbachu
  • 1893 maturuje
  • 1894 nastupuje jednoroční vojenskou službu
  • 1898 skládá teologickou zkoušku a vydává ve francouzštině svůj první spis "Eugen Munch"
  • 1899 promuje ve Štrasburku na filozofické fakultě (2.8.1899)
  • 1900 doktorem teologie (21.7.1900)
  • 1901 vydává knihu "Skica ze života Ježíšova"
  • 1902 docentem ve Štrasburku, věnuje se varhanní hudbě a stavbě varhan
  • 1903 ředitelem teologické koleje, koncertuje
  • 1905 ve věku 30 let se rozhoduje studovat medicínu, aby druhou polovinu života zasvětil službě v Africe, vydává knihu o J.S.Bachovi ve francouzštině
  • 1908 německé vydání knihy "J.S.Bach"
  • 1912 zakončuje studia medicíny, vzdává se kariéry učitele teologie
  • 1912 18.6. se žení s Helenou Bresslau, dcerou štrasburského historika
  • 1913 na Velký pátek odjíždí se ženou do rovníkové Afriky, aby zde začal u řeky Ogowe (Ogooué) léčit domorodce
  • 1916 umírá jeho matka povalena vojenskými koňmi
  • 1917 zajetí v Garaison (Pyreneje) - Francouzi internují Alsasany
  • 1919 narodila se jediná dcera Rhena
  • 1920 čestný doktorát v Curychu
  • 1920-23 přednáší, koncertuje (i v Praze), publikuje
  • 1924 odjíždí podruhé do Afriky
  • 1925 umírá jeho otec
  • 1927 zakládá novou nemocnici v Lambaréné, nové přednáškové turné (i v ČSR - 1923 a 1928)
  • 1928 čestný doktorát Karlovy univerzity (Pražské německé univerzity) - setkání s T.G.Masarykem, Goethova cena ve Frankfurtu n.M.
  • 1937-48 zůstává v Africe, za 2. sv.války představitelem Svobodné Francie v rovníkové Africe
  • 1949 rozšiřuje nemocnici o oddělení pro malomocné (Vesnice světla)
  • 1952 dostává Nobelovu cenu za mír
  • 1955 vydává soubor dopisů "Listy z Lambaréné"
  • 1957 zemřela jeho žena v Curychu
  • 1965 umírá v Lambaréné 4. září, je zde pohřben

Albert Schweitzer - citáty

Jediné, co bude důležité, až odejdeme, budou stopy lásky, které tu po nás zůstanou.


Jako vlna neexistuje sama o sobě, ale pokaždé je součástí pohybu oceánu, tak ani my nemůžeme procházet životem sami, ale vždycky máme účast na zkušenosti života, který působí všude.


Láska ke zvířatům ze mne učinila lidskou bytost.

Být člověkem znamená být podroben moci strašného pána, jehož jméno je Bolest... Kdo zůstal ušetřen vlastního utrpení, nechť se cítí být povolán mírnit utrpení jiných.


Zkušenosti, které bychom my dospělí měli sdělovat mladým, nezní „Život už s vašimi ideály zatočí!“, nýbrž „Pevně zapusťte kořeny do svých ideálů, aby vám je život nedokázal vzít!“


Boj proti zlu, které je v člověku, nemáme vést tak, že bychom soudili druhé, ale máme soudit sami sebe. Zápas se sebou samým a pravdivost vůči sobě samému jsou prostředky, kterými působíme na druhé.


Nechť každý usiluje v tom prostředí, v němž žije, aby projevil svému bližnímu opravdový humanismus, na němž záleží budoucnost lidstva.


Náboženství je víc než popření světa a života.


Žádné vědě se dosud nepodařilo objasnit, co je to život.


Světový názor má vždy své historické důsledky.


Kdyby se lidé v dospělosti stávali tím, po čem touží ve čtrnácti letech, byl by celý svět dočista jiný.


Kdo mnoho krásného v životě získal, musí za to vydat odpovídající měrou.


Etika je činnost směřující k vnitřní dokonalosti lidské osobnosti.


Myšlení je konfrontace mezi chtěním a poznáním, která probíhá v mém nitru.


Etika, která je formulována na principu účelovosti, je vždy relativní.


Etika se musí vypořádat s třemi protivníky, s bezmyšlenkovostí, s egoistickou sebezáchovou a se společností.


Dobrý příklad není jednou z možností ovlivnit jiné lidi. Je to jediná možnost.


Úcta k životu je nejvyšší instance.


Nikdo nesmí zavírat oči a myslet si, že utrpení, od něhož se odvrátil, vlastně neexistuje.


Nacionalismu je vlastenectví, které ztratilo svou vznešenost.


Na otázku, zda jsem pesimista nebo optimista odpovídám, že mé poznání je pesimistické, ale mé chtění a naděje jsou optimistické.


Člověk může vykonat mnoho dobrého, aniž si musí ukládat nějakou oběť.


Humanita spočívá v tom, aby člověk nikdy nebyl obětován cíli.


Svět skrývá hrozné drama vůle k životu, která se sobě rozštěpila. Jedna bytost prospívá na úkor druhé, jedna ničí druhou.


Boj mezi optimismem a pesimismem v nás není nikdy dobojován. Pořád kráčíme po drobivé suti nad propastí pesimismu.


Dobré svědomí je vynález ďáblů.


Každý si může zřídit své Lambarene.


Moderní člověk se zvláštním způsobem rozplývá v sociálním celku.


Hledej, zda se nenajde použití pro tvoji lidskost.


Existenční boj je dvojí povahy. Člověk se musí uplatnit v přírodě a proti přírodě a také mezi lidmi a proti nim.


Podstatou kultury nejsou materiální úspěchy.


Prameny: internet, Wikipedia


neděle 26. června 2011

Summertime, aneb Gershwin na ukulele z Australie




Nabízím nahrávku ukulele od protinožců, kde sídlí poměrně velké komunity zabývající se hrou na tento hudební nástroj. Je tam i velké množství festivalů a vůbec...

Je to známá ukolébavka z opery "Porgy and Bess" z 1935 autora George Gershwina
v podání sympatické učitelky jogy a ukulelistky Jennifer Lowe ze Sydney.

čtvrtek 16. června 2011

Vzpomínka na 10. sborový festival v Provence 2005


Už to za chvíli bude 6 let!
Podařilo se mi najít toto video a i když nejde umístit na můj YouTube kanál Gaudiák, tak alespoň takhle.
Bylo to moc a moc hezkých a přitom trochu
krušných 10 červencových dní, kdy na našich koncertech, většinou v kostelích, začínajících ve 21.00h bylo běžně 30 stupňů Celsia.
Moc jsme toho při jízdách na koncerty do míst vzdálených do 100 km nenaspali. Po návratu na ubytovnu cca ve 24.00 - 02.30h jsme museli nabrat síly na další výkon s tím, že snídaně v námořnickém liceu, kde jsme byli ubytováni, byla striktně vydávána pouze v rozmezí 7.30 - 8.00h!

Potom následovalo krátké osobní volno, vyplněné vetšinou koupáním (poslední dny spaním), krátka zkouška, oběd a odjezd na místo dalšího koncertu. Při kratších vzdálenostech na koncertní místo, byla cesta spojená s poznávací zastávkou. Kolem 17.00h byla opět sborová zkouška, tentokrát v místě koncertu. Okolo 19.00h byla většinou večeře a od 21.00h vlastní koncert. A to buď samostatný, nebo s místním pěveckým sborem. Kvalita spolupěvců z místa koncertu byla velmi různorodá.
Vedro na koncertě (a to upozorńuji v kamenném kostele!) bylo opravdu pořádné. Matně
si vzpomenu, že kolega mi po koncertě hodil sako na noty a papír byl v mžiku promáčen úplně skrz!

Tento záznam (Je fajn že ještě existuje!) je ze závěrečného koncertu v nádherné bazilice
v
St. Maximin, jehož jsme se společně se sedmi sbory z celého světa mohli zůčastnit.



http://fcienprovence.over-blog.fr/categorie-10003544.html

úterý 7. června 2011

Červený Hrádek u Jirkova

Během koncertního zájezdu s naším pěveckým sborem do severočeského města Jirkova jsme navštívili i Červený Hrádek.
Uvádím pár základních a historických dat.



Původní gotický hrad byl přestavěn v 17. století do barokního slohu. Svůj název dostal podle (tehdy) typické červené fasády.

Zámek neblaze proslul mimo jiné návštěvou lorda Runcimana v roce 1938, která předznamenala nechvalně proslulou mnichovskou dohodu. Dnes je na zámku technické museum a školící středisko a centrum cestovního ruchu.
Zámek Červený Hrádek stojí necelé 2 kilometry severně od města Jirkova na úpatí Krušných hor.


Na místě původního středověkého hradu byl v letech 1655-1675 vybudován raně barokní zámek, k němuž později u východního průčelí přibylo charakteristické schodiště. Výzdoba zámku je mimo jiné tvořena sochařskými díly Jana Brokoffa, který zde ve druhé polovině 17. století krátce působil.
Pro návštěvníky je připraven prohlídkový okruh, během kterého se mohou seznámit s historií zámku a zhlédnout nejzajímavější prostory v interiéru, jimž vévodí velkolepý rytířský sál s bohatou výzdobou.
Zámek, který je majetkem města Jirkova, nyní spravuje Kulturní, vzdělávací a informační zařízení Jirkov, p. o.
Historická památka slouží částečně jako hotel se zámeckou restaurací, vinárnou a výletní restauraci v oranžerii.
Součástí zámku je i školicí středisko, jehož výstavba byla dokončena v roce 2006 za podpory Evropské unie.
------------------

Rok 1408 jako pán Červeného Hrádku je uváděn rytíř Dětřich Kraa, královský číšník, jehož služeb využíval Václav IV. jako zmocněnec při jednání s Francií.
Tento údaj je sporný, neboť Binterová uvádí správu hradu i městečka Borek Jetřichem z Kraa až roku 1413.
Roku 1415 přijal Jetřich Kraa hrad i městečko od Václava IV. jako manství. Zdá se, že teprve v tomto roce vystavěl Jetřich Kraa vlastní Červený Hrádek.


V roce 1516 po sobě majitel panství Lorenz Glatz zanechal testament, v němž mimo odkazu hmotného dědictví dceři Anně a jejímu manželovi Šebestiánu z Veitmille zároveň uložil, aby oba společně nechali u jirkovského kostela postavit věž. Muselo však uplynout třicet dva let, než se začal dosavadní kostelík na jirkovském náměstí přestavovat do podoby, jakou známe dnes.
Za další dva roky byly položeny základní kameny ke stavbě věže, přimknuté k severní straně


kostela. Její výstavba trvala pět let (1540 – 1545). Zpřístupněna byla až v roce 1582.
Věž měla od počátku obranný a ochranný charakter - včas odhalit požáry i blížícího se nezvaného hosta. V roce 1640 byl ve věži osazen první zvon. Mohutná vichřice tehdy strhla celou kostelní kopuli, a proto se objevila v roce 1642 kopule nová, ale již bez historické korouhve.


Na místě středověkého gotického hradu, zničeného za třicetileté války, nechal Jan Adam Hrzán z Harasova vybudovat barokní zámek.
Architektem zámku byl v počátcích Ital Antonio della Porta a ve vrcholné fázi Francouz Jean Baptiste Mathey. Stavba čtyřkřídlé budovy zámku byla v podstatě ukončena v roce 1675. Od této doby si zámek Červený Hrádek zachovává charakteristický vzhled.
S Červeným Hrádkem jsou spojena především jména významných barokních sochařů Jana Brokofa a jeho syna Ferdinanda Maxmiliána, který se zde v roce 1688 narodil a tvořil.
Poslední stavební úpravy objektu zajišťoval pro rodinu von Hohenlohe-Langenburg v roce 1895 český architekt Jan Kotěra.


Rod Hohenlohe-Langenburg byl posledním šlechtickým rodem, který panství a zámek vlastnil. Gotfried měl 6 dětí, zámek nakonec vlastnil Max Egon, s nímž ostatní sourozenci vedli letitý spor o dědictví nejprve v Chomutově, později v Lipsku. Spor však nebyl nikdy ukončen. Narozdíl od svých sourozenců byl Max Egon navíc přívržencem nacistů a sudetoněmecké strany. V srpnu 1938 umožnil předáku sudeckých Němců Henleinovi a anglickému lordu Runcimanovi schůzku, která předznamenala následnou Mnichovskou dohodu. Červený Hrádek se tak neslavně zapsal do dějin, proto byl rodu Hohenlohe hned v roce 1945 zabaven. Spor o dědictví se stal bezpředmětným.

Ferdinand Maxmilián Brokof, jeden z nejvýznamnějších barokních sochařů se narodil v Červeném Hrádku u Jirkova. Jeho otec Jan se snad původně psal Brokov a pocházel ze Spišské Soboty na Slovensku. Odtud se jako zručný řezbář vypravil do světa na zkušenou, zastavil se v Praze i Řezně a na spáteční cestě pracoval u zámku Thunů v Klášterci nad Ohří kde se v roce 1686 narodil jeho syn Michal Jan a potom po dobu několika let zakotvil na panství Hrzánů z Harasova na zámku Červený Hrádek.


V zámeckém parku, na jirkovském náměstí i v širším okolí zanechal řadu dokladů své sochařské tvorby. Po hraběti Ferdinandu Maxmiliánu Hrzánovi z Harasova dostal křestní jméno jeho starší syn, který se stal vedle Matyáše Brauna nejproslulejším sochařem českého baroka. V jeho díle vynikají mistrovská sousoší na pražském Karlově mostě i výzdoba paláce Morzinů v Nerudově ulici s klasickými karykaturami Mouřenínů. Ferdinand Maxmilián Brokof býval měšťanem Starého i Nového Města pražského.
Není známé ani přesné datum úmrtí - pohřben byl dne 8. března 1731 v kostele sv. Martina ve zdi.




Prameny: http://moje-mesto.webnode.cz/
Foto : moje