Jaroslav Mottl,
*2.2.1900 - 31.3.1986 - skladatel, scénárista
Jarka Mottl byl tvůrce stovek písní, které se objevily např. v desítkách filmů. Podílel se také na filmových scénářích. Je chápán jako tvůrce prvního trampského písňového textu, je považován za klasika tohoto hudebního žánru. Jeho nejbližším spolupracovníkem a spoluautorem byl v 30. letech scenárista, textař a libretista Karel Melíšek (1905-1942).
Mottl se od mládí pohyboval ve skautském prostředí a byl vyučený kuchař. Vystupoval také v tanečním a pěveckém sboru. V roce 1919 se uvedl textem písně V záři červánků na melodii Rudolfa Piskáčka, který je považován za začátek trampských písní v tehdejším Československu. Připojil se k osadé Ztracená naděje a brzy začal kromě textů také skládat vlastní hudbu. Jeho písně se rychle rozšířily. Vytvořil sbor Ztracenkáři, s nímž např. v roce 1929 nahrál desítky vlastních písní pro německou firmu Parlophon. Ve stejném roce s týmž sborem pojmenovaným ovšem Mottlova parta začal spolupracovat s Osvobozeným divadlem a orchestrem Jaroslava Ježka, který také jezdil jako host na osadu Ztracená naděje. Ztracenkáři dále nahrávali např. se Settlery.
Trampská tematika se postupně dostala k širší veřejnosti a Mottl naopak čím dál více tvořil mimo tuto úzkou oblast. Jeho texty zpívali např. významní komici (Vlasta Burian, Ferenc Futurista a další). Další velké pole působnosti mu otevřel nástup zvukového filmu. Každý rok působil minimálně u jednoho z nich jako scenárista a u dvojnásobného počtu jako textař písní. Opět se zde často potkával např. s Burianem. Na několika filmech spolupracoval jakou autor námětu a zvukař, v jednom si pak dokonce epizodně zahrál. Společně s Karlem Melíškem a skladatelem Josefem Stelibským se od roku 1936 také podílel na vzniku mnoha operet. Ve výsledku písně z této produkce co do množství mnohonásobně převýšily počet trampských předchůdkyň.
Po roce 1948 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov jako dramaturg. V roce 1969 vydala firma Supraphon dlouhohrající desku Ztracenka si zpívá s Mottlovými písněmi interpretovanými různými skupinami a zpěváky (Settleři, Kamarádi táborových ohňů, Eva Olmerová a další). Na osadu Mottl zajížděl i v pozdním věku.
Výběr nejznámějších písní:
Bessie
Škuner
Cariboo
Hledám děvče na neděli
Na osadě hráli
Ztracenka zpívá
Marta
Maminko mámo
Námořník
Kapitán
Hvězdičky vzplály
Neříkej, děvče, nikdy ne
Pirát
Kajak
Můj koníčku
Margaretta
Osamělý rváč
Čajová růže
Můj milý se vrátil
___________________
A pro ukulelisty jsem připravil píseň Marta s akordy přímo na ukulele:
Loni podnikatel uvažoval dokonce o tom, že Horní můstek ohradí plotem postaveným na cestě pronajaté od obce. Správa Chráněné krajinné oblasti Moravský kras mu to ale neumožnila.
Do sporů vstoupil i Klub českých turistů (KČT), jenž v minulosti vyzval veřejnost, aby za vstup na můstek neplatila. Při vybírání poplatků se odehrálo již několik dramatických hádek.
Můstek vznikl přes 133 lety. Byl celoročně volně přístupný. Je v majetku státu, který jej před pěti lety za půl milionu korun opravil. Řečená obec si před asi 60 lety vydělala vybíráním vstupného za vstup na můstek na plynofikaci obce. Pak přestaly peníze vybírat. Dlouhodobou snahou obce je opět získat finanční podíl z turistickém ruchu v Moravském krasu.
Nevím jak Horní můstek, ale u Středního můstku je deska, že byl tento můstek postaven na náklady brněnského odboru Klubu českých turistů roku 1899.
V jiné internetové zprávě se píše, že příslušné ministerstvo dává za pravdu liteře zákona.
Ale vybírá se stále....
Albert Schweitzer (14. ledna 1875, Kaysersberg v Horním Alsasku, dnes Francie – 4. září 1965, Lambaréné, dnes Gabon) byl německý protestantský teolog, misionář, filosof, etik, varhanní virtuóz a lékař, původem z Alsaska - z prostoru, na který si od nepaměti dělali nárok Francie i Německo. S tím souvisí i Schweitzerova rodná francouzština celoživotně nesoucí poznamenání alsaským německým dialektem. Byl synem protestantského (luterského) faráře v prostředí, kde luteráni byli menšinou v katolickém prostředí. 1893 odmaturoval, vystudoval filozofii - Štrasburk, Paříž, Berlín (doktorát 2.8.1899) a teologii (doktorát 21.7.1900). Současně se stal vynikajícím varhaníkem (interpret zejména Bachova díla). Od roku 1900 kazatelem a vikářem v kostele sv.Mikuláše ve Štrasburku, od roku 1902 docentem teologie. V roce 1904 se rozhodl, že důkladně změní svůj život. Mnozí ho měli za blázna, ale on si prosadil své. V roce 1905 začal studovat medicínu a to na stejné štrasburské univerzitě, kde byl docentem teologie (současně kázal, přednášel a zajížděl i do Paříže se zdokonalovat jako varhaník, koncertuje…) Ke studiu musel mít povolení vlády, která to vyřešila výjimkou v situaci, kdy člen akademického sboru je zároveň veden jako řádný posluchač. Studia medicíny dokončuje 1912, opouští své jisté postavení na univerzitě, žení se a zahajuje nový život… Roku 1913 odjel z Evropy do Afriky a z vlastních prostředků založil v Lambaréné (tehdy Francouzská rovníková Afrika, dnes Gabon) nemocnici, kterou financoval jednak z darů, jednak z prostředků, které vydělával jako varhanní virtuóz prostřednictvím koncertů, na nichž interpretoval varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha.
Je nositelem Nobelovy ceny za mír z roku 1952.
Jediné, co bude důležité, až odejdeme, budou stopy lásky, které tu po nás zůstanou.
Jako vlna neexistuje sama o sobě, ale pokaždé je součástí pohybu oceánu, tak ani my nemůžeme procházet životem sami, ale vždycky máme účast na zkušenosti života, který působí všude.
Láska ke zvířatům ze mne učinila lidskou bytost.
Být člověkem znamená být podroben moci strašného pána, jehož jméno je Bolest... Kdo zůstal ušetřen vlastního utrpení, nechť se cítí být povolán mírnit utrpení jiných.
Zkušenosti, které bychom my dospělí měli sdělovat mladým, nezní „Život už s vašimi ideály zatočí!“, nýbrž „Pevně zapusťte kořeny do svých ideálů, aby vám je život nedokázal vzít!“
Boj proti zlu, které je v člověku, nemáme vést tak, že bychom soudili druhé, ale máme soudit sami sebe. Zápas se sebou samým a pravdivost vůči sobě samému jsou prostředky, kterými působíme na druhé.
Nechť každý usiluje v tom prostředí, v němž žije, aby projevil svému bližnímu opravdový humanismus, na němž záleží budoucnost lidstva.
Náboženství je víc než popření světa a života.
Žádné vědě se dosud nepodařilo objasnit, co je to život.
Světový názor má vždy své historické důsledky.
Kdyby se lidé v dospělosti stávali tím, po čem touží ve čtrnácti letech, byl by celý svět dočista jiný.
Kdo mnoho krásného v životě získal, musí za to vydat odpovídající měrou.
Etika je činnost směřující k vnitřní dokonalosti lidské osobnosti.
Myšlení je konfrontace mezi chtěním a poznáním, která probíhá v mém nitru.
Etika, která je formulována na principu účelovosti, je vždy relativní.
Etika se musí vypořádat s třemi protivníky, s bezmyšlenkovostí, s egoistickou sebezáchovou a se společností.
Dobrý příklad není jednou z možností ovlivnit jiné lidi. Je to jediná možnost.
Úcta k životu je nejvyšší instance.
Nikdo nesmí zavírat oči a myslet si, že utrpení, od něhož se odvrátil, vlastně neexistuje.
Nacionalismu je vlastenectví, které ztratilo svou vznešenost.
Na otázku, zda jsem pesimista nebo optimista odpovídám, že mé poznání je pesimistické, ale mé chtění a naděje jsou optimistické.
Člověk může vykonat mnoho dobrého, aniž si musí ukládat nějakou oběť.
Humanita spočívá v tom, aby člověk nikdy nebyl obětován cíli.
Svět skrývá hrozné drama vůle k životu, která se sobě rozštěpila. Jedna bytost prospívá na úkor druhé, jedna ničí druhou.
Boj mezi optimismem a pesimismem v nás není nikdy dobojován. Pořád kráčíme po drobivé suti nad propastí pesimismu.
Dobré svědomí je vynález ďáblů.
Každý si může zřídit své Lambarene.
Moderní člověk se zvláštním způsobem rozplývá v sociálním celku.
Hledej, zda se nenajde použití pro tvoji lidskost.
Existenční boj je dvojí povahy. Člověk se musí uplatnit v přírodě a proti přírodě a také mezi lidmi a proti nim.
Podstatou kultury nejsou materiální úspěchy.
Prameny: internet, Wikipedia
